*1965
V dětství a dospívání do Poděbrad jen nakukoval. Otec Josef jako profesionální řidič pracoval v poděbradském závodu Okresní správy silnic, matka Hana zase v Polabanu, v lázních a v bývalé čistírně oděvů v Komenského ulici. Má bratra Jiřího, jenž je dnes rovněž poděbradským rezidentem. Oba vyrostli v Choťánkách, kde byl Josef členem družstva mladých požárníků, které v roce 1979 postoupilo až do celostátního kola hry Plamen a drželo československý rekord v požárním útoku mládeže. Při postupném rušení vesnických jednotřídek přešel od páté třídy na základní školu do Poděbrad a později tam vystudoval i gymnázium. Ze středoškolských let rád vzpomíná na páteční diskotéky pořádané studenty v prostoru, kde se dnes nachází Zámecký biograf. Zkusil si tam i roli diskžokeje. Až do patnácti let se příležitostně věnoval uměleckému přednesu. Jeho prvním číslem byla Polednice – coby čtyřletý ji recitoval pro pobavení štamgastů choťánské hospody. Na dlouho posledním, co nastudoval, byl úryvek z Klapzubovy jedenáctky. V tomto čísle se snoubily jeho klíčící lásky – četba, sport a jeviště. Gymnázium pak reprezentoval v atletických vícebojích a školních basketbalových turnajích. Po maturitě byl přijat ke studiu Fakulty žurnalistiky (dnes sociálních věd) Univerzity Karlovy. Společně s později úspěšnou novinářkou Petrou Procházkovou (tehdy Švábovou) prošli školní léta od šesté třídy až do promoce. Jen oni dva z celého ročníku na univerzitě dostali výborné hodnocení ze souhrnné zkoušky z českého jazyka, za což Josef děkuje češtinářkám paní Šeflové ze základní a Ivaně Peškové ze střední školy. V Praze se snažil takřka o nemožné – získat místo v některé ze sportovních redakcí tehdejších novin nebo časopisů. Jako student publikoval fejetony v týdeníku Stadion, absolvoval praxi v deníku Práce, České tiskové kanceláři (ČTK) a dva roky pravidelně neděli co neděli držel služby ve středočeském listu Svoboda, kde měl na starosti výsledkovou a tabulkovou stranu krajských fotbalových soutěží. Ke státní závěrečné zkoušce se dostal už v pohnuté době, v roce 1987. Tehdy ještě zastával názor, že režim uvadajícího socialismu je možné změnit „zevnitř“. Během vojenské služby (prapor pozemního průzkumu v Chebu) zažil několik rozhodujících setkání s lidmi různého politického smýšlení, po návratu do civilu se účastnil pražských demonstrací a začal se klonit k názoru, že změna musí přijít „zdola“. Nastoupil do deníku Svoboda, kde čekal na místo ve sportovním oddělení, dočasně jako člen domácího zpravodajství. Kampaň proti signatářům Několika vět jej přiměla tuto práci opustit. Listopadové dění roku 1989 prožil v malé redakci pardubických okresních novin Zář, kde se krátce realizoval v psaní textů na ekologická témata. Po změně poměrů postupně ztrácel dříve ideologický postoj vůči světu, angažmá v politice od té doby důsledně odmítá – ovšem, jak říká, také proto, že na takovou roli nemá „sitzfleisch“. Kariéru sportovního novináře začal v milovaném Stadionu, postupně prošel redakce časopisů Gól a Fotbal, v počátcích TV Nova pro ni točil fotbalové reportáže. Být šéfem se učil jako vedoucí směny ve sportu ČTK, jako vedoucí oddělení sportu Hospodářských novin a jako vedoucí editor deníku Sport. Vyprofiloval se coby expert na fotbal, sjezdové lyžování, snowboarding, biatlon a golf – práce pro různé golfové weby patří též do jeho profesního CV. Zúčastnil se bezpočtu různých sportovních akcí, mnoha velkých fotbalových šampionátů a tří olympiád. Postupně se stal autorem tuctu knih s převážně fotbalovou tematikou. Když využil příležitosti a zhostil se role náhradního autora pro velký článek z oblasti filmu, začal příležitostně publikovat eseje o kinematografii, která je jeho další láskou. S Poděbrady se začal propojovat v roce 1990, kdy se narodil jeho syn Filip, později absolvent Střední hotelové školy v Poděbradech a člen dorosteneckého fotbalového týmu Bohemie, který hrál jeden rok dokonce divizi. On sám nastupoval za muže Sokola Křečkov a XI sportovních novinářů, až do vážného zranění kolena. V roce 1996 se parta kamarádů shromážděná kolem sportu (tenis, fotbal, hokej, atletika) odhodlala pustit do her Divadla Járy Cimrmana. Z nich vyrostl fenomén poděbradských Cimrmanů – ve skupině, která po institucionalizaci tohoto amatérského hraní založila Divadlo U Váňů (podle již neexistující kavárny, kde se konalo první představení), Josef dodnes působí. Spolek se už pustil i do necimrmanovské tvorby a on ho propojuje s tradičním městským Divadelním spolkem Jiří, kde v různých rolích hostuje. V roce 2017 vznikl festival mladého divadla Vaňáles, pořádaný v Divadle Na Kovárně, jehož je „náčelníkem“. Vrátil se i k uměleckému přednesu a pravidelně postupuje do finálového klání soutěže Wolkrův Prostějov. Začalo ho zajímat i jiné než novinářské psaní a dosavadním vrcholem jeho beletristické tvorby je kniha povídek Duše šampionů. Krátce před padesátkou se začal seznamovat se starobylou tibetsko-indickou duchovní naukou, postupně ji propojil s běžnou praxí. Stal se instruktorem jógy a vede kurzy mimo jiné i ve studiu l’Aura na Riegrově náměstí. Vycvičil se v umění celostní smyslné masáže Core Touch, léčby jizev a jiných druhů práce s energií těla. Má i zasvěcení coby průvodce umírajících. Od roku 2024 je dědečkem a je zvědav, zda vnuk Max bude pokračovatelem rodinné fotbalové tradice. Josef je milovníkem chůze a poznávání světa skrze čundry, pochody a pouti. Nedá dopustit na svou ranní „tréninkovou“ trasu z Libice do Poděbrad podél Cidliny a Labe. Kdyby si měl vybrat jiné místo k životu než Poděbrady nebo Choťánky, asi by zvolil jižní Itálii nebo Portugalsko. A sebeironicky říká, že dožije jako rentiér v Monte Carlu, skoná v 116 letech v náručí podporující ženy. Byl by rád, kdyby do té doby Manchester United ještě vyhrál Ligu mistrů, nejlépe za jeho přítomnosti na finálovém utkání, a širší centrum Poděbrad (od kostela ke kostelu) se stalo zónou bez aut. (VP)