*1967
Dětství prožil s rodiči a se staršími bratry Janem (*1957) a Jaroslavem (1959–1980) v žižkovské Jižní ulici v Poděbradech. Otec Jaroslav Prchal (1933–2014) pracoval jako tavič ve sklárnách v Poděbradech a matka Anna Prchalová (1935–2011) byla zaměstnána na poděbradské poště jako poštovní doručovatelka. Bratr Honza, který byl duší bigbíťák, na gymnáziu založil vlastní kapelu a to Petra zřejmě podvědomě (tradiční vzor staršího bratra) přitáhlo také k muzice. Navíc z bratra se stal hudební pedagog a na Petrovi prováděl své pedagogické pokusy, i když bratrovo domácí cvičení na housle a klarinet, Petra doslova prudilo. Ve škole rozhodně nepatřil k premiantům a později se vyjádřil, že mu škola byla vlastně ukradená. V klasifikaci se pohyboval spíš kolem čtyřek, ale vždycky to nějak skoulel s učiteli na přijatelný trojkový průměr. Možná se už v tom objevovaly zárodky jeho pozdějších manažerských schopností. Ani v hudební výchově nijak ve škole nezářil. Občas si brnkal na kytaru, ke které přišel asi ve dvanácti letech, ale protože rodiče nevěděli co s ním, tak ho dali na učební obor prodavač. Tam zjistil, že jedině s kytarou může nudné učení nějak přežít a začal se na poděbradské Lidušce kytaře víc věnovat u profesora Zdenka Baštince. Po vzoru bratra měl také vlastní teenagerovskou poděbradskou kapelu Pančavu, kde s ním zpočátku hrál o dva roky starší pozdější úspěšný kytarista, skladatel, zpěvák a hudební producent Jan Ponocný. Ten se právě v té době do Poděbrad přistěhoval z Třince a hledal hudební parťáky. Petrův kantor na Lidušce v něm rozpoznal jistý talent a slíbil, že ho připraví na přijímací zkoušku na konzervatoř. Protože Petr od narození na jedno oko téměř nevidí, zkusili to na Konzervatoř Jana Deyla v Praze na Malé Straně, která se specializuje na výuku zrakově postižených žáků. Přijímací pohovory vyšly a Petr začal studovat klasickou kytaru. Ale stále víc zjišťoval, že ho začíná mnohem víc bavit zpívat a hlavně také skládat hudbu. Po skončení školy v roce 1991 se začal s kytarou protloukat životem, ale šlo to ztěžka. Zkoušel různé formace a další život moc neřešil. Byl hlavně rád, že hraje a nevadilo mu, že aby si vydělal na živobytí, musel si přivydělávat třeba jako kulisák v divadle, nebo topič. První vážnější a nadějný pokus byl s kapelou Sluníčko, kde s nimi zpívala Lenka Dusilová. Tam také při jednom zájezdu na Slovensko vznikla jeho přezdívka Pancho, která však s Mexikem nemá vůbec nic společného. A když Sluníčko v roce 1994 vydalo první album a vyhrálo hudební soutěž Marlboro-Rock in a kapela měla dobře nastartováno (z tohoto období je nejznámější Panchova píseň Růženka), Lenka našla zalíbení v Davidu Kolerovi a celý projekt rychle skončil. Petr pak krátce hrál v rockové kapele Los Panchos, která zaujala média písní Zasněnej, a později v roce 1999 spolupracoval s kapelou Raketa Bořka Slezáčka. V novém tisíciletí vydal dvě vlastní úspěšná alba Divokej kraj (2001) s písní Plout za tebou, která vyhrála několik hitparád a Čechy krásné (2003). U obou alb je Petr Pancho výhradním autorem hudby. Nazpíval píseň Co se mi zdá jako titulní melodii do filmu Alice Nellis Výlet. Nebyla to tak úplná náhoda, protože Petr se s Alicí dobře znali z Poděbrad a dokonce jistý čas dřív byli i partnery. Ale to už bylo v době, kdy dávno pochopil, že hudbou se uživit je sakramentsky složitá věc. A v ten samý čas jeho nová partnerka, výtvarnice a spisovatelka Lucie Seifertová (rovněž Poděbraďačka) zase pochopila, že být vydána na libost či nelibost vydavatelství, je hodně sebevražedná mise. A tak vedle společného života (zpočátku to bylo dlouhých dvanáct let v místnosti 3 x 6 metrů) založili v roce 2003 rodinné nakladatelství a z talentovaného hudebníka se stal vydavatel a manažer. Ale hlavně se svou manželkou Lucií vytvořili tak pevnou dvojici, že kamarádi o jejich svazku s uznáním hovoří jako o chemické sloučenině. Bezkonkurenčně nejúspěšnější počin nového vydavatelství byla v pořadí čtvrtá kniha Dějiny udatného českého národa, která se záhy stala bestselerem. Šlo o prostorové leporelo, které posbíralo řadu prestižních cen (Magnesia litera, Zlatá pečať, Zlatá stuha). V České televizi vznikl stojedenáctidílný stejnojmenný animovaný seriál, který získal cenu Trilobit a Elsa, za nejlepší animovaný projekt a hudbu k němu samozřejmě skládal Petr Pancho Prchal. V rodinném nakladatelství vycházely i další tituly, věnují se rovněž deskovým hrám, rébusům, pexesům aj. Dosud prodali na 350 tisíc knížek. Pro rodné Poděbrady se Petr a Lucie v roce 2011 autorsky podíleli na vytvoření atraktivní výtvarně hudební diorámy na okraji centrálního parku. Společně mají dva kluky Antonína a Petra Jaroslava a spoustu báječných nápadů. (LL)