*1897 – †1956
Mezi významné osobnosti, které u svého jména mají u data úmrtí Poděbrady, patří i významný soudobý český hudební skladatel, dirigent a pedagog, rodák od severočeského Liberce, konkrétně z obce Františkov, což je od roku 1939 už nedílná součást statutárního města Liberec. Ostatně každý, kdo dnes vstoupí do liberecké radnice, nemůže minout na hlavním schodišti Řídkého bustu z ateliéru akademického sochaře Stanislava Hanzlíka. Jaroslav Řídký se narodil do chudých poměrů. Otec Jan byl tesařský pomocník a matka Marie posluhovačka. Hudebním základům se naučil víceméně jako samouk a protože prokázal talent, velkoryse dostával hodiny zdarma od Aloise Hokeše. To byl první český kapelník a učitel hudby v převážně německém severu. Protože zásadně prosazoval českou menšinu, byl velmi oblíbenou osobností a díky svému dětství (pocházel z devíti sourozenců chudé rolnické rodiny), ochotně podporoval hudebnost dětí nemajetných rodičů. Díky němu se proto Jaroslav naučil hrát na flétnu a na housle. Po české škole ve Františkovu nastoupil pak Jaroslav na libereckou měšťanku, kde se definitivně rozhodl, že by chtěl být profesionálním hudebníkem. Jenže jako nemajetný mladík neměl jinou šanci, než nastoupit k vojenské hudbě. Proto první formální hudební vzdělání získal v roce 1911 v kapele pěšího pluku v Josefově. Vojenský režim nebyl pro svobodomyslného mladíka ideální a tak z vojny zběhl a dva roky se toulal po českém venkově s divadelní společností. Při jedné návštěvě matky byl po upozornění bedlivých sousedů zadržen vojenskou patrolou a jako zběh odsouzen vojenským soudem na několik měsíců do vězení. Až teprve v samostatném Československu se dostal v roce 1919 ke kýženému studiu skladby na Pražské konzervatoři a od roku 1923 jako talentovaný konzervatorista postoupil na Mistrovskou školu Pražské konzervatoře. Měl štěstí na velké osobnosti, které ho na škole vzdělávaly, ať už to byl Jaroslav Křička nebo Josef Bohuslav Foerster. Už na škole se blýskl několika kvalitními skladbami, které také byly veřejně provedeny. Souběžně s Mistrovskou školou se stal sbormistrem dejvického pěveckého sboru Boleslav a hned následující rok 1924 si mohl rozšiřovat své praktické zkušenosti přímo v České filharmonii, kde jej dirigent Václav Talich přijal jako druhého harfenistu. To byl hlavní zdroj příjmu, ale jeho umělecký zájem ležel ve skladbě, které se velmi intenzivně věnoval. V roce 1928 uvedl jako autor i dirigent s Českou filharmonií Symfonii č. 4 A dur, opus 10 se závěrečným sborem Buď zdrávo slunce, za kterou následně dostal svou první Státní cenu. Jaroslavu Řídkému bylo 32 let, když vstoupil do profesorského sboru Pražské konzervatoře a dva roky nato byl přijat do České akademie věd a umění. Brzy přesvědčil o svých pedagogických schopnostech. V Praze se začalo hovořit o Řídkého kompoziční škole, což nebyl pouze institucionální, nýbrž i umělecký pojem. Po druhé světové válce nastoupil na nově zřízenou pražskou Akademii múzických umění a v roce 1955 byl jmenován jejím řádným profesorem. Jaroslav Řídký byl všestrannou hudební osobností s neomylným sluchem. Komponoval převážně instrumentální hudbu, při níž vycházel z tradice české hudby, podobně jako Smetana, Dvořák a Fibich. Právě s Dvořákem bývá občas srovnáván. Podle jedněch na hudební inspirace svého velkého vzoru nedosáhl, podle jiných se s ním mohl srovnávat spontánností hudebního projevu. Řídkého obsáhlá symfonická tvorba vrcholí v padesátých letech Koncertem pro klavír a orchestr opus 46, který byl v roce 1954 oceněn Státní cenou. A také VII. symfonií opus 47, která byla s úspěchem uvedena na Pražském jaru 1956 za přítomnosti tehdy již těžce nemocného autora. Krátce po úspěchu na festivalu se odjel opakovaně léčit do Poděbrad, ale tam už nebyla šance pomoci a zde také během léčebné kúry zemřel. Mezi jeho úspěšné žáky patřili například Viktor Kalabis, Otmar Mácha a Karel Husa. Posledně jmenovaný skladatel, držitel Pulitzerovy ceny z roku 1969, který je označován v zahraničí za nejvýznamnějšího českého skladatele soudobé hudby na adresu Jaroslava Řídkého uvedl, že to byl právě Jaroslav Řídký, který ho jediný pořádně naučil skladatelskému řemeslu, což každý neumí a učitelů, jako byl Řídký, je ve světě málo. (LL)