*1876 – †1942, *1887 – †1944
Jeden z mnoha příběhů obětí poděbradského holocaustu se vztahuje také k rodině chemického inženýra Vojtěcha Hájka, kterému přátelé říkali Albert. Budoucí manželé Hájkovi se poznali ve Vídni, kam se rodák z Vranovic vrátil ze své praxe z carského Ruska, kam se začátkem 20. století vpravil na zkušenou. Přečkal tam složitou revoluční dobu, protože díky své píli a vzdělání to dotáhl před 1. světovou válkou údajně až na ředitele nějaké továrny kdesi na Kavkaze. Po válce krátce působil právě ve Vídni, kde poznal o jedenáct let mladší slečnu Meisnerovou, která stejně jako manžel byla židovského původu, ale německé národnosti. Inženýr Hájek hovořil plynně několika jazyky, takže padla jazyková bariéra, naopak paní Valerie poté, co se z Vídně přestěhovali za prací do Bratislavy a následně do další chemičky do Lovosic, se zcela naturalizovala jako Češka i jazykově. Paní Hájková byla z Vídně zvyklá pohybovat se ve vybrané společnosti, samozřejmě nikdy nepracovala, vedla domácnost, ale úspěšně si přivydělávala údajně jako vynikající hráčka karetní hry bridž, což jak je známo, není jen společenská hra, ale dnes i sportovní odvětví, kde nejde jen o štěstí, ale o důmyslnosti, logické myšlení a paměť. Tím vším zřejmě oplývala, protože Valerie Hájková před druhou světovou válkou vyučovala bridž v létě v Karlových Varech nebo Mariánských lázních a v zimně v horských tatranských hotelech. Během lovosické životní etapy se manželům Hájkovým narodil jediný syn Hanuš (1907 –?) Zřejmě i vlivem matky syn hodně tíhl k bohémskému životu, vystudoval konzervatoř a až do roku 1939 se živil jako herec menších rolí v pražských divadlech. Hájkovi se do Poděbrad přistěhovali v roce 1934, když Ing. Hájek získal místo ředitele Janowitzovy olejny v době, kdy ji po smrti svého otce převzal syn Hanuš Janowitz. Ten se do té doby věnoval v Berlíně převážně umělecké sféře a průmyslovému podniku moc nerozuměl. Proto mu zkušený inženýr Hájek přišel velmi vhod a také právě s jeho přispěním po roce 1935, kdy olejna vyhořela, z ní velmi rychle vybudoval moderní podnik s ještě větší a perspektivnější výrobou. Po připojení Sudet k Německé říši a s vědomím, jaký osud připravil Hitler německým židům, se syn Hanuš Hájek rozhodl hledat štěstí v emigraci a 1. března 1939 odjel do Londýna. Po německých leteckých útocích na Velkou Británii se pak rychle přestěhoval do Kanady, kde se také i oženil, jeho další osudy nejsou známé. Když se za Heydrichiády proslechlo, že brzy půjdou i poděbradští Židé do transportů, prohlásila paní Hájková, že nepůjde a raději se utopí v Labi. A skutečně před nařízeným odchodem na shromaždiště do Kolína 5. června 1942 odešla v noci z domova a po Poděbradech se velmi rychle rozneslo, že spáchala sebevraždu. To potvrzoval i dopis, který doma nechala na rozloučenou se svým manželem a byla k němu přiložena její žlutá židovská hvězda, kterou musela, jako ostatní Židé, povinně nosit. Pátrání bylo bezvýsledné. Transportem do Terezína odjel 9. června 1942 šestašedesátiletý Václav Hájek sám. Jako přestárlý měl zůstat v Terezíně, jenže když viděl, jak jeho přátelé z Poděbrad jsou zařazováni do dalšího transportu do vyhlazovacího tábora Trawniki, přihlásil se dobrovolně také. Vlak smrti dorazil 12. června 1942 do koncentračního tábora Trawniki, kde zřejmě přímo z rampy šel do plynové komory. Asi po šesti týdnech dorazila do poděbradské olejny úřední zpráva, že Ing. Hájek je mrtev. Nečekaně však pokračoval život jeho manželky, která svou sebevraždu pouze úspěšně zinscenovala. Sebevražda měl být jen skrytý manévr, jak odvést od své osoby pozornost německých úřadů. V noci na ni čekal jistý pan Řehák, řezník z Opolan, jehož manželka u Hájkových uklízela. Odvedl ji nejprve na noční vlak do Libice nad Cidlinou a odtud se vydali pro jistotu pěšky do Opolan do Řehákova stavení. Protože Židé nesměli po 20. hodině vycházet z domu a už vůbec nesměli opouštět katastr bydliště, tak pro případnou kontrolu se pan Řehák vybavil legitimací své manželky. Opatrnost se vyplatila, protože cestou byli kontrolováni českou četnickou hlídkou, která naštěstí neporovnávala podobu na fotografii. V Opolanech měli Řehákovi pro paní Hájkovou už připravenou skrýš na půdě, kde se další měsíce zdržovala. Všechno bylo domluvené předem, protože, jak se později prokázalo, už dříve složil Ing. Hájek na svou dobu velkou finanční hotovost ve výši 30 tisíc korun u prostředníka, kterým byla slečna Berta Hledíková z Poděbrad. Ta, podle zadání, měla s penězi disponovat a poskytovat paní Řehákové z této sumy pravidelně stanovené částky. Bohužel, paní Hájková začátkem roku 1944 zemřela a Řehákovi museli tajně uklidit mrtvolu. Zesnulou dali do pytle a na zahradě vykopali jámu, kde ji uložili k prozatímnímu odpočinku. Teprve po revoluci v roce 1945 došlo k exhumaci, jenže na Řehákovy padlo podezření, že Valerii Hájkovou ze zištných důvodů zavraždili. Došlo k vyšetřování, ale následná pitva prokázala, že šlo o přirozenou smrt způsobenou dlouhodobým stresem a samotou, což bylo v přímém opaku s dosavadním způsobem života zesnulé. Za zmínku stojí fakt, že za dobu jejího skrývání údajně gestapo několikrát prohledalo stavení manželů Řehákových na základě nějakého udání. Naštěstí byla vždy včas varována a pokaždé se skryla v obilí, kde celý den ve strachu proležela. Po provedené pitvě byla pan Hájková uložena k poslednímu odpočinku na hřbitově v Sánech. Paní Řeháková zemřela ještě za okupace na tuberkulózu. Památku Vojtěcha Hájka před jeho domem nedaleko tehdejší Janowitzovy olejny v Alešově ulici 500/17 připomíná symbolický kámen zmizelých, tak zvaný Stolperstein. Napsáno s využitím podkladů Jaroslava Piroutka. (LL)