*1891 – †1945
Podle vzpomínky protifašistického spolubojovníka a spoluvězně Jana Rady v Poděbradských zvěstech z podzimu 1945 byl Leopold Bašta muž vůle, činu a zásluh, typický zjev poděbradského veřejného života, duševně bystrý, fyzicky podle lidského zdání nezdolatelný, ale umřel jako Lazar, opuštěn v prostředí, kde smrt sklízela svou strašnou žeň, a to v době, kdy se brány žalářů již otvíraly k radostné cestě domů, ke svým drahým. A Jan Rada se v závěru své smutné vzpomínky dramaticky ptá, zda může být větší tragiky? Je až neuvěřitelné, jak těžko se dnes dává dohromady alespoň pár útržků z Baštova života, ač ve své době patřil v Poděbradech k těm nejdůležitějším a nejviditelnějším úředním osobám a neúnavně se angažoval ve všem veřejném životě města. Něco málo o svém dětství napsal roku 1937 v rukopisné vzpomínce na poručíka Václava Dostala, hrdinu z I. světové války, s nímž prožíval podle svého mínění krásné dětství v rozlehlém areálu dávno zaniklého poděbradského cukrovaru na Nymburském předměstí. Leopoldův otec František Bašta, patřil do starého a široce rozvětveného rodu Baštů, většinou zahradníků a rolníků, usazených ve všech částech města. Sám byl také zahradníkem, při Leopoldově narození pečoval o rozlehlé zahrady tehdejšího spolumajitele cukrovaru Leopolda Dostala a na cukrovarských pozemcích patrně také Baštovi bydleli. Důvěrný vztah mezi oběma rodinami, často zmiňovaný ve vzpomínkách, dokládá i křestní jméno Leopold, díky němuž vážený cukrovarník na svého kmotřence nezapomínal a obdarovával ho při různých příležitostech ponejvíce českými vlasteneckými knihami, které měl sám rád. Leopold Bašta nejvíce vzpomínal na Raisovy Zapadlé vlastence, které pak v něm po celý život udržovaly silné vlastenecké cítění. Podobně na tom byl i o něco starší Václav Dostal, který s vlasteneckým zápalem bojoval a padl v první linii na francouzském bojišti u Arrasu v roce 1915. K dalším rokům života Leopolda Bašty nejsou v muzejním archivu žádné prameny až do poloviny třicátých let. Do té doby se oženil s Marií Hosmanovou a manželé si našli byt v řadovém domě čp. 315/II. v ul. Dr. Edvarda Beneše nedaleko dnešního Středního odborného učiliště kuchař, číšník. Úřadovna městské policie se nacházela přímo na radnici, a kromě komisaře v ní sloužilo po roce 1918 osm městských policajtů. Leopold Bašta měl hodnost kapitána policie. Nejvíce se o Leopoldu Baštovi psalo v místním tisku v létě 1934, kdy se v Poděbradech konaly velké národní slavnosti pod názvem Dny brannosti a policejní komisař byl tehdy jejich hlavním organizátorem jako jednatel organizující společnosti. Slavnosti se nesly ve vlasteneckém duchu a měly u poděbradské veřejnosti velký ohlas. Česká společnost už tehdy začínala tušit, že jí hrozí nebezpečí od rozpínajícího se sousedního Německa. V té době se i v Poděbradech začínaly tvořit kroužky vlasteneckých nadšenců, kteří se scházeli na několika místech, ti nejhorlivější v Hůlkově drogerii na Jiřího náměstí. I v Poděbradech vznikla Mafie po vzoru pražské Mafie a samozřejmě, že významné místo v ní zaujal i komisař Leopold Bašta. Záhy po příchodu okupantů se také v Poděbradech vytvořilo ilegální hnutí odporu. Do jeho čela se postavil majitel vegetariánské jídelny na Kolonádě Jiří Wolf, náměstek ředitele pojišťovny František Hodač a Leopold Bašta se pak se svými styky stal důležitou spojkou mezi nimi a pražským ústředím. Jeho zapojení netrvalo dlouho, neboť byl z titulu své funkce policejního komisaře už na podzim 1939 zatčen spolu se starostou Caňkářem jako rukojmí a vězněn v Drážďanech a Sachsenhausenu do února 1941. Tehdy bylo na Baštu v souvislosti s vyzrazením odbojové skupiny Wolf-Hodač uvaleno vyšetřování a soudní řízení v Praze na Pankráci, na gestapu v Kolíně, znovu na Pankráci, v Drážďanech a v Bayrethu. Na to byl v Praze odsouzen na 18 měsíců do vězení, při čemž mu bylo do vazby započítáno 12 měsíců z vazby. Trest si odbyl v Litoměřicích a 6. září 1942 se dostal do policejního vězení na Pankrác. Koncem dubna 1943 byl transportován do Osvětimi, kde se setkal s dalšími Poděbraďáky. V srpnu 1943 s nimi byl převezen do Dory Nordhausenu. Místo svého pobytu v německých koncentračních táborech a na soudech změnil celkem sedmnáctkrát. Když pak 5. dubna 1945 s ohledem na blížící se frontu Němci koncentrační tábor Doru evakuovali, zůstal jako těžce nemocný v táborové věznici, kde zemřel v den osvobození tábora americkou armádou dne 11. dubna 1945. Po válce se vdova Marie Baštová stala jako pozůstalá členkou místní organizace Svazu osvobozených politických vězňů, takže z její evidenční karty bylo možno zjistit i několik biografických údajů o umučeném manželovi a z několika listin i obrázek o poválečných poměrech. Její muž byl a angažován „jen“ v národním odboji, který nebyl novým režimem ceněn tak, jako ten komunistický. Vdova marně zkoušela najít cestu k tomu, aby manželovo tělo bylo exhumováno a mohla je důstojně uložit v rodinném hrobu. Věděla od spoluvězňů, že je spolu s dalšími asi deseti oběťmi tyfové nákazy ve společném hrobě nedaleko hlavní brány tábora. Nakonec smutné bylo i to, že na příkaz byla donucena opustit jako nadměrný i dvoupokojový byt u parku a přestěhovat se do přízemního domečku čp. 52/II. v dnes už neexistující Jandově ulici u Valů. (JH)