*1938 – †2016
Rodák ze Semil dětství trávil v Bratříkově, kde jeho tatínek byl řídící učitel. V roce 1961 se oženil a odstěhoval do Poděbrad. Tady pracoval v OSBD ve Velkém Zboží, v Pískovně v Kluku a také v ČSD jako vlakvedoucí. Ani v důchodu nelenil a našel si vyžití na zimním stadionu v Poděbradech, kde pracoval jako ledař a když v létě nejel zimní stadion, rády ho využívaly poděbradské technické služby. O takové všeuměly, kteří nemají problém přiložit ruku k dílu, je zájem vždycky. Však také veliký kus práce odvedl s partou pěti důchodců, když přistavovali k sokolovně novou nářaďovnu. Jiří Havlík hned po roce 1989 vstoupil do obnoveného Sokola a začal s velkým elánem cvičit v oddíle všestrannosti mužů. Později byl zvolen do výboru jednoty a stal se jejím respektovaným praporečníkem. Této čestné funkce si nesmírně vážil a bral ji jako velikou poctu. Sokolský praporečník! Na vlastní náklady si pořídil slavnostní sokolský oblek, bílé praporečnické rukavice a sokolskou čapku s pérem. Od té doby prý dostal i přezdívku Brko. Služba praporečníka vůbec není jednoduchá, protože prapor a žerď mají svou váhu a když se má nést pěšky v čele průvodu, to už chce pořádného chlapa. Ale to nebyl jediný problém kolem praporu. Historická zástava poděbradských sokolů patřila poděbradskému muzeu a na každou významnější akci si ji mohli pouze jenom krátkodobě půjčovat proti podpisu a pak zase rychle vracet zpět. Prostě zbytečné komplikace a navíc s předmětem, který historicky byl sokolský majetek. To se Jiřímu Havlíkovi hodně příčilo a tak se neustále snažil prosadit myšlenku, že sokolská jednota přece musí mít vlastní prapor. Nakonec o tom přesvědčil i valnou hromadu. Společně se synem Romanem našli vhodnou firmu, která vyrobila přesnou repliku praporu z roku 1948. A pak ji slavnostně se sestrou Zdišou Kodešovou přivezli do Poděbrad. Aby byl sokolský prapor ještě vzácnější, nechal ho Jiří vysvětit v kostele Církve československé husitské. A tak poděbradský Sokol neměl už jenom praporečníka, ale dostal i vlastní prapor. A teď mohl Jiří Havlík být úplně na všech slavnostních akcích, nemusel se dovolovat v muzeu a všude byla jeho zásluhou sokolská zástava vidět. Bez Jiřího a „jeho“ vlajky se v Poděbradech už nic neobešlo. Slavnosti legionářů, nejrůznější oslavy a slavnosti, kladení věnců, vzpomínková setkání u sochy T. G. Masaryka a další akce. Ale samozřejmě nejdůležitější byla účast na všech sokolských slavnostech, předně na župních i Všesokolských sletech. Například, v roce 2012 se účastnil pěti župních sletů a na Všesokolském sletu prošel s praporem Prahou ve slavnostním průvodu. A to už mu bylo 74 let. Jiří Havlík měl ještě jeden sen. Moc si přál, aby se v Poděbradech v Oboře uskutečnil župní slet. A opět svým nadšením nakazil celý výbor, přesvědčil valnou hromadu a hlavně Tyršovu župu. Krásný slet v roce 2012 se opravdu vydařil, pochopitelně za významného přispění všech poděbradských sokolů. Župní slet zaznamenal spoustu pozitivních ohlasů a nad vším vlála sokolská vlajka v rukou toho nejspolehlivějšího a nejoddanějšího praporečníka. Všechno bylo krásné, stejně jako sokolský prapor, ale na Jiřího Havlíka přišla nemoc. Navzdory ní se stále snažil plnit své povinnosti praporečníka, ale smrt byla neúprosná. S Jiřím Havlíkem odešla velká poděbradská sokolská legenda. Na jeho pohřbu s velkou slávou nechyběl ani jeho sokolský prapor, o nějž se tak významně zasloužil. Prapor je trvale uložen v sokolském archivu a při každé významné příležitosti vlaje stejně důstojně, jako když jej držel s rukama v bílých rukavicích Jiří Havlík. (MR)