*1949
Třebaže se nikdy neprovdala a neměla vlastní děti, přesto má stovky jiných dětí, které na ni s láskou a respektem stále vzpomínají. Svůj život zasvětila učitelskému povolání. A byla to vlastně shoda náhod, která ji z Prahy přivedla do Poděbrad, když v roce 1972 hledala na vývěsce Středočeského kraje volné místo pro vystudovanou středoškolskou aprobaci čeština – dějepis. Poděbradské gymnázium mělo v té době volné místo. Už na vysoké škole měla štěstí, že se potkala s významnou literární historičkou profesorkou Jaroslavou Janáčkovou a uznávaným historikem profesorem Robertem Kvačkem. Zejména díky jim se ještě umocnila její láska k českým dějinám a rodnému jazyku, což pak zdařile desítky let předávala svým pozdějším žákům. Na poděbradském gymnáziu zažila čtyři ředitele a byla třídní učitelkou pěti tříd. Její pedagogická dráha však zdaleka nebyla jednoznačná. V rodinné humanitní linii byli spíš právníci, tatínek pracoval jako komerční inženýr, ale právě tatínek také studoval jako československý stipendista na Lycée Carnot v Dijonu. Jeho spolužáky byli například Jiří Voskovec či pozdější literární vědec Václav Černý. Určitě i pod tímto vlivem vždy důsledně dbal na kvalitní vzdělání svých dětí. Chtěl také, aby měly rády Francii stejně jako on. A tak se stalo, že (ač bez aprobace) se po roce 1989 dokonce dostala jako pedagog i ke své oblíbené francouzštině. To její bratr Jaromír se vydal poněkud neobvyklou cestou, když se zprvu chtěl po základní vojenské službě jen šikovně vyhnout náboru na ministerstvo vnitra a řízením osudu skončil u hasičů. Svou profesní kariéru, aniž by měl adrenalin v krvi, završil dokonce jako ředitel Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy. Charismatická Ivana Pešková tvrdí, že měla štěstí na kolegy i studenty. Stojí za tím její nevšední, lidský přístup, inteligence a také životní moudrost. To je předpoklad, aby kantor své žáky nadchnul pro předmět a dokázal si dělat legraci sám ze sebe, aniž by přišel o autoritu. Legendární je třeba hláška, když popisovala Věstonickou Venuši. Paní profesorka sdělovala studentům, že se vyznačuje kyprými tvary a vypadá asi nějak podobně právě jako jejich dějepisářka. To je ta nejlepší cesta do duší naslouchajících studentů násobená pak radostí, když řada z nich se vydává na dráhu bohemistů nebo historiků. Těší ji úspěch třeba Zdeňka Hazdry, který se stal ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. S dobrým pocitem se také ohlíží za svým iniciativním podílem při navázání styků s francouzskými školami, což se jí podařilo po roce 1989, včetně organizace řady oblíbených exkurzí do země galského kohouta. Velmi ceněná byla také její edukativně dobrodružná výprava „Po stopách invaze“. Ivana Pešková zůstala Poděbradům věrná, dokonce na sklonku života sdílela poděbradský byt se svou maminkou, která ve zdejších lázních našla důstojné místo na stáří. Po naplnění úvazku po čtyřiceti letech pedagogické práce odešla do důchodu, ale kontakt s gymnáziem nepřerušila. K dvaašedesátým narozeninám obdržela Medaili Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy za dlouhodobou vynikající pedagogickou činnost a za celoživotní tvůrčí a lidský přístup k žákům. A město Poděbrady jí k sedmdesátinám poděkovalo rovněž za celoživotní práci udělením městské ceny Křišťálového štítu za výjimečné zásluhy v oblasti pedagogiky. (LL)