KUBA LUDVÍK

800 poděbradských příběhů

KUBA LUDVÍK

*1863 – †1956

Rodiče Ludvíka Kuby v době jeho narození obývali dvě malé místnosti v přístavbě na dvorku přízemního domku č.p. 43/III na severní straně Palackého ulice. Odtud se Kubovi několikrát stěhovali, až zakotvili ve vlastním přízemním domku č.p. 102/III na jižní straně Palackého ulice. Tady měl otec také zámečnickou dílnu a obchod. Po ukončení měšťanky mladý Ludvík absolvoval nejprve varhanickou školu v Praze a pak v letech 1879 – 1883 učitelský ústav v Kutné Hoře. Za kutnohorských studií se začal zajímat o lidové písně a už tehdy mu v hlavě uzrál plán jednou vydat antologii písní všech slovanských národů pod názvem Slovanstvo ve svých zpěvech. Po krátkém podučitelském působení v Sedlci u Kutné Hory a v Žíželicích se vzdal zajištěného místa a vrátil se do svého rodiště. Tady v letech 1880 – 1883 působil jako jednatel spolku Studující Poděbradska a byl hlavním iniciátorem odhalení pamětní desky básníku Františku Turinskému na jeho rodném domě. V letech 1885 až 1893 začal podnikat cesty za slovanskou písní na Lužici, Balkán a Rusko, na které si vydělával jako novinář, korespondent. Na studijní cestě v Paříži v roce 1893 potkal krajanku Olgu Joujovou (1870–1952) která se dva roky na to stala jeho ženou, společně měli jediného syna Ludvíka Mariu. Brzy po svatbě odjeli manželé na roční pobyt do Mostaru, kde chtěl Kuba malovat cyklus Slovanstvo v obrazech. K tomu ale nedošlo, protože se mu zdálo, že ještě dostatečně neovládá techniku olejomalby. Kuba se už mnohem dřív, hlavně z praktických důvodů etnografické dokumentace, zajímal o malířství a navštěvoval soukromou malířskou školu Adolfa Liebschera. A protože se rozhodl stát malířem, následně dva roky navštěvoval pražskou akademii, později odjel studovat malířství do Paříže a do Mnichova, kde byl jeho spolužákem i pozdější slavný průkopník abstrakce Vasilij Kandinskij. Když se v roce 1911 vrátil Kuba natrvalo zpět do vlasti, měl za sebou už řadu úspěšných výstav ve Vídni, Benátkách, Římě a Drážďanech. Nepřipojil se však k žádné malířské skupině, maloval realisticky svůj svět na pomezí impresionismu a secese a stále intenzivně se věnoval folkloristice. Za svůj dlouhý život vytvořil kolem tisíce obrazů, zejména olejomaleb prakticky všech žánrů. Po I. světové válce se Ludvík Kuba vrátil ke studiu slovanských písní, které mu vyšly v letech 1922 – 1929. V této době také podnikl další cesty po Balkáně a své dojmy zachytil v několika cestopisech. Dokázal zapisovat lidovou píseň, při tom zároveň malovat zpěvačku či hudebníka a ještě následně celou scénu výstižně literárně zpracovat. Za své unikátní a rozsahem až renesanční dílo na poli výtvarném, spisovatelském i v oblasti slovanského národopisu patřil mezi prvních 11 československých umělců, kterým v roce 1945 prezident Beneš poprvé udělil titul národní umělec. Do rodných Poděbrad se Ludvík Kuba po celý život rád vracel a ochotně tady uspořádal i několik výstav. Jako člen muzejního spolku také předal muzeu řadu svých písemností a osobně se v roce 1907 podílel na instalaci prvních expozic. Vztah k Poděbradům Ludvík Kuba vyjádřil upřímně knihou Zaschlá paleta. V ní se vrací do prostředí, které ho obklopovalo v době jeho dětství. Osobitým způsobem, jemu vlastním líčí v první části své knihy rodinné zázemí, maloměstský život na tichém náměstí i v přilehlých uličkách a na periferii města, vzpomíná na výpravy do okolní přírody, na dětské hry a zábavy, na školu. Na sklonku života projevoval také zájem o východní filosofie a umění. Na slušné úrovni si osvojil čínštinu a založil velmi hodnotnou sbírku čínského a japonského umění, jejíž část je uložena v Náprstkově muzeu. Ludvík Kuba zemřel v Praze a na své výslovné přání byl zpopelněn bez poct. Dlouho veřejnost netušila, kde se nachází jeho ostatky. Urnu měl celou dobu jeho syn JUDr. Ludvík Maria Kuba v rodinné vile ve Strašnicích. Až teprve v roce 1992 byl ochoten ji přemístit do otcova rodného města. Busta na jednoduchém hranolovém náhrobku na poděbradském hřbitově je od Karla Otáhala a pamětní desku umístěnou na průčelí jeho rodného domu, vytvořil v roce 1963 prof. Jan Lauda. Do urnového hrobu byla v roce 1996 uložena i urna s ostatky jeho jediného syna. (JH)