*1921 – †1998
Až teprve s odstupem času lze náležitě ocenit osud, který v roce 1990 přivedl na poděbradskou faru pátera Františka Lukeše. Do města přišel v době dějinných zvratů, v čase velké naděje i nejistoty, ve chvíli destrukce zavedených pořádků. František Lukeš byl na nelehký pastorační úkol vybaven nesmírnou pokoru, tolerancí, hlubokou lidskou moudrostí a především láskou. Mottem jeho pozemské existence se stalo rčení o lásce, která přemáhá svět. Nedělil lidi na věřící a ateisty. Katolický kněz otevíral náruč plnou lásky a porozumění každému, kdo o to stál. Byl strhujícím řečníkem a neustále kolem sebe šířil dobrou náladu. Toužil, aby kostel nebyl místem smutku a po politice vyžadoval, aby byla službou. Čtyřiatřicet let od roku 1956 sloužil na malé faře v Činěvsi, kde na nejbližší vlakovou zastávku byly tři kilometry. Tam byl komunistickým režimem uklizen, když v Náchodě i v Libici nad Cidlinou kostely na jeho bohoslužbách k nelibosti režimních úřadů praskaly ve švech. Ale i tady na vsi se našlo pár uvědomělých občanů, kteří si na pátera Lukeše stěžovali a volali po jeho odstranění. Dostalo se jim však úřední odpovědi, že jiný už nebude a na malé vsi to s ním zkrátka musí v zájmu komunistické strany vydržet. Těžké bylo loučení s obcí, se kterou za desítky let doslova srostl. Ale jeho osobnost musela být víc v centru dění a tomu odpovídal aktuálně volný proboštský úřad v Poděbradech. Kromě toho ještě zastával pozici vikáře a kanovníka katedrální kapituly. A aby toho nebylo málo, po roce 1990 se probošt Lukeš stal mluvčím královéhradecké diecéze, vysokoškolským pedagogem, zasedal v komisích biskupské konference v oboru ekumenismu a umění, vystupoval v rádiu i v televizi. Na novém působišti v Poděbradech se okamžitě zapojil do společenského života a postaral se o rekonstrukci chátrajícího kostela Povýšení svatého Kříže. Ale ani v jeho „Bohem zapomenuté“ Činěvsi na Františka Lukeše nezapomněli. Po jeho smrti v roce 2006 tam zřídili Nadační fond zaštítěný právě jeho jménem s cílem obnovy památkově chráněného areálu činěveské fary. Vždyť právě tady bylo magické místo opakovaných setkání s velkými osobnostmi české kultury, jako byli třeba Karel Svolinský, Eduard Haken, Jaroslav Seifert, Jiří Bělohlávek, kteří se stali blízkými přáteli charismatického duchovního. Vyměňovali si mnohé dopisy, které však, zejména pro otevřenost Eduarda Hakena musel jednou před státní bezpečností raději zničit, aby velkému pěvci nezpůsobily nežádoucí potíže. František Lukeš se narodil do skromné živnostnické rodiny v podkrkonoší v Hořicích. Odmala ministroval, ale na přání rodičů nejprve absolvoval obchodní školu a také obchodní akademii. Teprve po válce nastoupil do kněžského semináře v Hradci Králové a v roce 1947 byl vysvěcen na kněze. Do svých kázání pravidelně rád vkládal nějakou anekdotu a církevní obřady často spojoval se špičkovým uměním svých přátel. Ale až teprve po listopadu 1989 začal František Lukeš naplno využívat svou košatou slovní zásobu, lidskou moudrost i obrazotvornost nejprve jako publicista, aby v roce 1994 v klidu poděbradské fary postupně napsal své čtyři povídkové knížky plné přívětivého humoru. Čtenářům nabízel tolik potřebnou naději, víru, ale především lásku člověka k člověku. Ostatně celý život budoval právě ono pomyslné společenství lásky. Vývoj lidstva často přirovnával ke kolotoči, který se naplno roztočil, a ti, kteří jej uvedli do chodu, ho už nedovedou zastavit. Postrádal vzájemnou toleranci, s níž se vytratilo to podstatné – láska člověka k člověku. Proto vedle probíhající technické revoluce volal po potřebě vytvářet civilizaci lásky. Za pedagogické působení mu byla v roce 1995 udělena pamětní medaile Vysoké školy pedagogické v Hradci Králové a rok na to získal čestné občanství města Poděbrady. Poslední už posmrtně vydaná Lukešova knížka nese příznačný název „Takový podraz od Pána Boha jsem nečekal“. (LL)