*1913 – †2003
Kantor, cvičitel, kronikář a dlouholetý člen poděbradského Sokola se narodil v Unčíně na Českomoravské vysočině. Už jako žák obecné školy pravidelně šlapal tři kilometry do Sokola v sousedním Dalečíně, protože toužil sportovat. Po základní škole nastoupil v roce 1928 na učitelský ústav v Čáslavi, který absolvoval v roce 1932. Také tam pilně cvičil v Sokole a byl to jeho zápal pro cvičení, který mu pomohl k prvnímu učitelskému místu, když od září 1932 nastoupil jako výpomocný učitel na Loučeň, kde potřebovali cvičitele k žákům do Sokola. Na Loučeni však nevydržel ani dva měsíce, protože už 16. října byl přeložen do Poděbrad, kde se uvolnilo učitelské místo po Josefu Caňkářovi, který byl nečekaně zvolen starostou Poděbrad. Pochopitelně i v Poděbradech pilně cvičil v Sokole a významně pomáhal učiteli Vlkovi s přípravou dorostenců. Protože byl stále v pozici výpomocného učitele, v dalších letech se objevoval ve školách v Kostomlatech, Opolanech a samozřejmě vždy i v tamním Sokole. V roce 1935 nastoupil vojenskou prezenční službu do Brna. Tady nejprve absolvoval důstojnickou školu a samozřejmě si našel i cestu do brněnského Sokola, kde měl možnost být nablízku reprezentačnímu sokolskému týmu a příležitostně s těmi nejlepšími i měřit svoje síly. Vojenskou službu ukončil v hodnosti podporučíka,a protože se v září 1937 v Poděbradech otevíraly nové Masarykovy školy, tak nastoupil na dívčí měšťanku k ředitelce Kryšpínové. Okamžitě se také zapojil do příprav poděbradského Sokola na X. všesokolský slet v roce 1938. Na sletu závodil ve střelbě a z 844 soutěžících skončil na 103. místě. V tom samém roce složil také župní cvičitelské zkoušky. S německou okupací však nastaly pro Sokol těžké časy, navíc v letech 1938 – 1941 byl Josef Obr náčelníkem poděbradské jednoty. Po zastavení činnosti ČOS měl zájem společně s řadou dalších sokolů udržet sportování mládeže a tak spoluzaložili při fotbalovém klubu S. K. Lázně Poděbrady oddíl házené. V podstatě šlo o pokračování sokolské činnosti v ilegalitě. Předsedou klubu se stal právě Josef Obr. V květnu 1945 v klubu zformoval skupinu mladých mužů pro strážní službu, která byla k dispozici revolučnímu národnímu výboru pod vedením generála Mrázka. Ke střežení jim byl určen penzion Charita (dnes Purkyně). Po osvobození začal poděbradský Sokol opět cvičit už 4. července. Na valné hromadě byl Josef Obr znovu zvolen náčelníkem a v roce 1947 se podílel na nákupu sokolské chaty v Malé Úpě. Nicméně už v roce 1957 byl Sokol zrušen a oficiálně zařazen do systému sjednocené socialistické tělovýchovy. Jako učitel tělesné výchovy se i nadále věnoval cvičení staršího žactva a navíc si přibral správcovství v sokolské chatě v Malé Úpě. Bohužel, v době normalizace v roce 1976 byla s ním ukončena cvičitelská spolupráce s tělovýchovnou jednotou, protože byl politicky nespolehlivý pracovat s mládeží. Všechno změnil až rok 1989, Na ustavující schůzi Sokola byl zvolen matrikářem a kronikářem. První funkce byla jen o evidenci členstva, ale jako kronikář to měl složitější, protože původní kroniky od založení poděbradského sokola v roce 1863 se ztratily a tak musel sbírat informace ze starých knih a časopisů a od pamětníků. Přesto za ním zůstaly dvě objemné kroniky o historii sokolské jednoty a jeden díl věnovaný chatě v Malé Úpě. Josef Obr byl také 40 let velmi aktivní ve sboru rozhodčích atletiky a to až do pozice ústředního rozhodčího atletiky, kdy se účastnil řady prestižních soutěží a stejně tak vyškolil spoustu dalších rozhodčích. Ještě v 78 letech společně Miroslavem Šárou byl hybatelem přípravy poděbradských chlapců na XII. všesokolský slet v Praze v roce 1994, který si naplno také užil. K pětaosmdesátým narozeninám převzal čestnou medaili Za věrnost Sokolu jako uznání za celoživotní obětavou práci ve která se odrážela jeho přirozená nátura. Nesnášel lajdáctví, nekázeň, polovičatost a lež. A to byly hodnoty, které celý život příkladně předával stovkám svým svěřenců. (LF)