*1914 – †1989
Spletité jsou cesty osudu, které kluka z Orlických hor, konkrétně z malé obce Nekoř, nasměrují do Poděbrad; stejně jako když jedináček z věřící legionářské rodiny později hořce prozře jako levicový intelektuál. V prvním případě oním osudem byla vitální paní Nováčková z Poděbrad, která si našla zámožného stárnoucího nadlesního v Rokytnici v Orlických horách a zdědila po něm nejen výstavní hájovnu. Během dlouhých zimních večerů se spřátelila s Ladislavovou matkou Marií, kterou v roce 1925 opustil manžel, a soud mu přiřkl dospívajícího syna. Kdo by se postavil v rozvodovém sporu legionáři, podplukovníku jezdectva, posádkovému veliteli nejen v Rokytnici, ale také třeba v Rimavské Sobotě a v Košicích. Tam všude ho následoval i jeho syn. A paní Nováčková zase začala zvát do Poděbrad svou osamocenou přítelkyni z Rokytnice. Ta uvítala příhodnější polabské klima a v Poděbradech v Husově ulici si dokonce pronajala malý koloniál. Za matkou pravidelně jezdil dospívající syn, který se po absolvování gymnázia rozhodoval mezi kariérou kněze a právníka, přičemž zkušenosti z otcova bujarého posádkového života přispěly k volbě, kterou nelimitovala žádná profesní omezení. Postupně stále častěji jezdil do Poděbrad, kde se uvedl jako vyhledávaný společník, výborný tenista, který sport s oblibou kompenzoval kartami. Po absolutoriu právnické fakulty získal s titulem JUDr. neplacenou pozici právního praktikanta u poděbradského okresního soudu. V roce 1943 byl totálně nasazený na práce v Německu a po návratu nastoupil jako koncipient u JUDr. Votavy. Ovlivněn levicovými přáteli a také pod opojným dojmem z osvobození Rudou armádou vstoupil do komunistické strany. Mladý, pohledný a oblíbený intelektuál byl vítanou akvizicí pro donedávna ještě dělnickou stranu. Dokonce krátce byl i předsedou městské organizace KSČ. Chvíli pracoval také jako jeden ze tří národních správců poděbradských lázní, učil právo na Vyšší rolnické škole v Poděbradech. Slibná kariéra pokračovala vlastní advokátní praxí v kanceláři po JUDr. Zadinovi. V únoru 1948 se oženil s dvacetiletou Ritou Krausovou. Tu poprvé uviděl na fotografii u její sestry Marie, a po tříměsíční známosti jim manželství vydrželo 41 let. Pak přišlo období nechvalně známé bojem o moc v komunistické straně. Ladislav byl vtažen do místních vnitrostranických půtek a v jejich důsledku v roce 1951 také odsouzen ve vykonstruovaném procesu naštěstí jen na čtyři měsíce za údajné prozrazení služebního tajemství. Teprve až po roce 1989, bohužel již posmrtně, došlo k jeho plné rehabilitaci. Vězení však mělo za následek, že musel opustit advokacii a následně vystoupil i z KSČ. To se promítlo do kádrových posudků celé rodiny. Dlouhých 11 let vykonával nejrůznější dělnické profese počínaje zahradníkem, závozníkem, řidičem dodávky, vedl závodní jídelnu v poděbradských sklárnách, byl i provozním v automatu Jitřenka. Teprve v roce 1962 nastoupil jako podnikový právník v zemědělském zásobování v Pečkách a po sloučení dalších provozoven zajížděl poskytovat právní konzultace v rámci podniku do Nymburka, Kolína a Kutné Hory. Tady vydržel až do důchodu. K advokacii se už vrátit nesměl. Jeho celoživotní láskou byl tenis, kde si vštípil pevné zásady hry fair play. Tenisu věnoval každou volnou chvíli a zejména v seniorském věku začal sbírat veteránské tituly. Byl trojnásobným mistrem Československa, mnohonásobným krajským přeborníkem, významně se podílel na klubovém životě a s tenisovou raketou v ruce ve finále veteránského turnaje v Benátkách nad Jizerou zemřel na kurtě. Měl šťastnou povahu, příkoří si nepřipouštěl, žil aktivním společenským životem, měl rád lidi a jeho okolí mu to stejnou měrou ochotně vracelo. (LL)