*1908 – †1988
Narodil se na Hradčanech u Poděbrad v rodině rolníka jako nejmladší z pěti dětí. Po absolvování drogistické školy v Liberci si pronajal a otevřel v Poděbradech vlastní drogerii. V roce 1936 se přiženil do drogistické rodiny Josefa Kučery. V této době byl aktivním členem Sokola, Klubu filatelistů a Hasičského záchranného sboru. Okupace Československa na jaře 1939 přinesla do jeho života zásadní zlom. Jako vlastenec se s ní nechtěl smířit. Na posvícení 10. července 1939 v Městci Králové se u své sestry seznámil s jistým panem Benákem. Ten pracoval v té době jako vrátný na Staroměstské radnici v Praze. Byl členem odbojové skupiny, která vznikla na výzvu pplk. Mašína a pražského primátora JUDr. Otakara Klapky. Ve sklepeních pražské Staroměstské radnice byly shromažďovány zbraně, které museli čeští občané na výzvu německé moci odevzdat. Část těchto zbraní tato skupina tajně odvážela do bezpečných úkrytů. Zbraně měly být použity k odbojové činnosti. Jaroslav Votava měl, jako jeden z mála, osobní automobil, kterým zásoboval svůj obchod. Pan Benák ho proto požádal, zda by se nezapojil do jejich odbojové činnosti a pomohl s odvozem zbraní. Pan Votava souhlasil a zbraně potajmu převážel do Poděbrad, kde je doma ukrýval. Vše fungovalo až do té doby, kdy gestapo 9. července 1940 zatklo primátora Klapku a jeho nejbližší spolupracovníky. V této souvislosti se prozradilo, že z radnice zmizela část uskladněných zbraní. Jaroslav Votava byl včas varován a stačil předat doma uskladněné zbraně veliteli poděbradských četníků, který byl jeho dobrý známý. Ten je ukryl a zbraně pak byly použity při pražském povstání v roce 1945. Když přišli v říjnu 1940 příslušníci gestapa na domovní prohlídku, nic nenašli, ale pana Votavu zatkli a odvezli k výslechům na pražskou nechvalně známou „Pečkárnu“. Odtud byl posléze transportován k soudu do Drážďan, odsouzen a poslán do koncentračního tábora v Dachau. Jako zázrakem věznění přežil. Prodělal skvrnitý tyfus, pokusnou operaci dutiny břišní, při které se němečtí medici učili na vězních. Po osvobození tábora americkou armádou se vrátil zpět k rodině do Poděbrad. Nejprve se musel dát zdravotně do pořádku, pak převzal svůj obchod, který vedla v době jeho nepřítomnosti manželka Věra Votavová, rozená Kučerová. Navázal na svoji bohatou zájmovou činnost. Byl přijat do Rotary klubu, což považoval za velkou čest. Firmě se dařilo, narodil se mu vytoužený syn, prezident republiky Edvard Beneš mu za odbojovou činnost udělil Československý válečný kříž 1939 a Československou vojenskou medaili za zásluhy I. stupně. Vše se zdálo být zalité sluncem. Přišel ale další zlom v jeho životě. K moci se dostali komunisté. Ti poděbradští byli, jak se říká papežštější než papež. Vyvlastnili mu obchod i dům, ve kterém bydlel. Od té doby musel ve svém domě platit nájem. Nesměl ve svém obchodě ani pracovat, umístili ho tedy do prodejny Jednoty v Libici. Většinu jeho kamarádů spoluvězňů z Dachau komunisté pronásledovali, jako na příklad arcibiskupa Berana. Měli strach z lidí, kteří se nebáli se zbraní v ruce bránit proti rudému nebo hnědému teroru. Z prodejny v Libici byl po čase převeden na ředitelství Jednoty do Poděbrad. Svoji pracovní kariéru nakonec skončil v těžkém chemickém průmyslu v podniku Draslovka v Kolíně. Během nelehkého života nikdy nezatrpkl, skálopevně věřil, že systém založený na lži a krádeži nemůže přežít. V té době mu věřil jen málokdo. Zemřel v roce 1988 a sametové revoluce se už nedočkal. Ale na jeho slova přece jen došlo. (JrV)