*1449 – †1510
Také o několik minut mladší dvojče Jiřího z Poděbrad a Kunhuty ze Šternberka dostalo po porodu jméno, které však v průběhu let vyměnilo za jiné. Do historie vstoupila tato poděbradská rodačka jako Sidonie Česká. Na saském dvoře si s její slovanským křestním jménem, které dostala po příbuzné z matčiny šternberské linie, neuměli lépe poradit. Matka Kunhuta krátce po porodu zemřela a Zdeňka i její dvojče Kunhuta (pozdější Kateřina Uherská) byly rázem odkázány jen na chůvy, kojné a na otce, který měl plné ruce práce s královstvím. Ale na své dcery nezapomněl, protože se obě staly součástí jeho promyšlené sňatkové politiky. Už v roce 1454 došlo k prvnímu zasnoubení pětileté holčičky s Fridrichem Lehnickým. Jiří z Poděbrad chtěl upevnit své pozice ve Slezsku. Z plánovaného sňatku nakonec sešlo, protože pro Zdeňku se objevila zajímavější partie. Ovšem ke spojení obou rodů nakonec došlo, protože kníže Fridrich si později vzal za manželku mladší nevlastní Zdeňčinu sestru Ludmilu. V dubnu 1459 byla v Chebu uzavřena důležitá smlouva mezi Českým královstvím a Saským kurfiřtstvím, která určila pevnou hranici mezi oběma státy, historicky jednu z nejstabilnějších hranic v Evropě. Smlouvu současně doplnila dohoda o sňatku dětí obou panovníků. Hynkovi byla určena dcera Viléma Saského a šestnáctiletý Albrecht, mladší syn saského vévody Fridricha II., byl vybrán jako budoucí manžel v té době desetileté Zdeňky. Formální svatba proběhla v Chebu téhož roku v listopadu. Zdeňka pak následovala svého manžela do Míšně. Faktické manželství pak bylo uzavřeno až o pět let později na hradě Tharandt 11. května 1464. Zdeňka se tak stala saskou vévodkyní, lantkraběnkou durynskou a míšeňskou markraběnkou. Záhy po svatbě zemřel Albrechtův otec a novým saským kurfiřtem se stal prvorozený Arnošt, ale oba bratři až do rozdělení země roku 1485 Sasko překvapivě svorně spravovali a společně žili i s manželkami nejprve v Drážďanech a pak v Míšni. Tady společně přestavěli zdejší hrad na zámek, který se tak stal první evropskou zámeckou stavbou a později dostal jméno Albrechtsburg. Po smrti krále Jiřího v roce 1471 se Albrecht s odkazem na skutečnost, že byl zetěm českého krále, pokusil neúspěšně získat českou korunu. O Zdeňce bylo známo, že šlo o velmi zbožnou křesťanku, které se příčilo násilí. Proto také, když její manžel Albrecht III. Saský (1443-1500) zvaný Odvážný po vítězném válečném tažení na sever získal nizozemské místodržitelství, odmítla ho následovat a zůstala s dětmi v Míšni. Zdeňka od mládí trpěla na žlučové a ledvinové kameny, kterým se tehdy říkalo kamenná nemoc. Překvapivě se jí podařilo kamenů se zbavit a v roce 1495 na památku svého uzdravení založila církevní svátek Svatého kopí. Od manžela získala darem romantický hrad Tharandt, kde také našel útočiště po smrti Jiřího z Poděbrad i jeho rádce, německý humanista a politik Řehoř z Heimburka, který zde v roce 1472 i zemřel. Zdeňka porodila svému muži osm dětí, čtyři z nich se dožily dospělého věku. Zdeňka také udělala jako první z dětí Jiřího z Poděbrad v roce 1468 ze svého otce dědečka (10 dní před bratrem Jindřichem). O jejím velkém vlivu na bouřliváckého manžela svědčí i fakt, že pro první dvě děti prosadila jména Kateřina (pro předčasně zemřelé sestře) a Jiří (po otci). Nepodařilo se jí však už přesvědčit manžela, aby se jejich prvorozený syn vydal na církevní dráhu, protože v tom viděla spásu pro svého otce, který zemřel jako exkomunikovaný z církve, což ji celý život silně trápilo. Syn Jiří I. Bradatý (1471 – 1539), se jako saský vévoda stal od roku 1500 pokračovatelem vládnoucí významné dynastie albertinské linie Wettinů, jejíž pokračovatelé jsou aktuálně třeba britský král Karel III a jeho potomci a čekatelé trůnu. Zdeňka po smrti manžela, který zemřel na následky zranění v boji, se stáhla na svůj věnný hrad Tharandt a tady také o deset let později zemřela. Pochována je v míšeňské katedrále. Na památku jejího ctnostného a zbožného života v roce 1870 založilo Saské království Sidoninin řád, který byl přednostně určen pro ženy, které obětavě pečovaly o zraněné vojáky. Zdeňku z Poděbrad si v Sasku velmi oblíbili. Přejmenovali ji na Sidonii Českou a řidčeji také na Zedenu. (LL)