*1948
Rodiče se sblížili před válkou na učitelském ústavu v Kutné Hoře, kde otec učil, a maminka studovala. Později se mladá rodina přestěhovala za prací do Hradce Králové, kde tatínek, hudebním srdcem především sbormistr, založil smíšený sbor Královéhradeckých zpěváčků, dnes sbor Jitro, který je velmi úspěšný a jezdí po světě. Po válce přišla nabídka z gymnázia Rumburk, kde otec založil i Vyšší hudební školu. Jenže po politické změně v roce 1948 hlava rodiny odmítla vstoupit do komunistické strany a tak, aby Slavičtí unikli politickým tlakům, se rodina opět stěhovala, tentokrát přes půl republiky právě do Poděbrad. Otec tady získal místo v lázeňském orchestru a současně učil i na housle. K prvorozené sestře Miladě přibyl v Poděbradech i syn Jaroslav. Jenže v pondělí 12. června 1950 zazvonili u dveří bytu učitele hudby Jaroslava Slavického páni v kožených kabátech, tatínka odvedli a v politickém procesu byl odsouzen k 11 letům vězení s vykonstruovaným obviněním o protistátních stycích s bratrem předválečného pražského primátora a senátora emigranta Petra Zenkla. Celé nezákonné spolčení však spočívalo v tom, že jejich zahrady odděloval společný plot, kde se občas dali do řeči. Tatínek byl propuštěn až po deseti letech. A dalších 9 let čekal na občanskou i trestně právní rehabilitaci. Nakonec závěr profesního života naplnil na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 1974. Během vězení se o děti musela postarat maminka, která, ač učitelka, dostala práci jen jako pomocná zahradnice. A právě v té době objevil Jaroslav bohatou hudební knihovnu svého otce, kterého dosud znal jen z letmých návštěv ve vězení Vojna na Příbramsku. Jaroslav postupně až osudově propadal kouzlu hudby. V Poděbradech chodil do hudební školy, zpíval ve sboru, hrál na klavír a toužil být zpěvákem. Jenže se dozvěděl, že musí počkat, až se mu po mutování usadí hlas. A tak nucený pěvecký odklad ho přivedl k tanci a k poznání, že hudbu lze vyjádřit i pohybem. Chodit do kurzů rytmiky a baletu k Soně Macháčkové. Protože byl jediný kluk, který se v Poděbradech věnoval tanci, a často vystupoval na kolonádě, byl, jak vzpomíná, jakousi poděbradskou „celebritou“. V roce 1960 díky obětavosti maminky mohl začít dojíždět autobusem každé úterý a čtvrtek do baletního učiliště Národního divadla. V té době se také vrátil tatínek z vězení, ale neměl práci. Když na zapřenou zkusil vypomáhat v lázeňském orchestru, někdo ho opět udal. Otci, přestože trpěl závratěmi, nabídli jen práci pokrývače. Naštěstí našel v Praze místo opraváře tahacích harmonik a celá rodina se v říjnu 1961 odstěhovala do Prahy. Jaroslav v roce 1963 nastoupil na taneční konzervatoř a po jejím absolvování v roce 1967 odjel na roční stáž na nejprestižnější taneční školu do Leningradu, kde ho vzdělávaly legendy oboru, o kterých se dosud učil v hodinách dějiny baletu. Následující rok ihned získal roční angažmá v Národním divadle, ale s ohledem na politickou situaci se začal ohlížet po zahraničním angažmá. Podařilo se mu získat nabídku do Štrasburku a později do Basileje, kde také poznal svou budoucí manželku, tanečnici Kateřinu Elšlégrovou. Po návratu domů opět nastoupil do baletu Národního divadla a od roku 1975 se stal jeho 1. sólistou. Mnohokrát s úspěchem vystupoval v zahraničí a jen v Národním divadle ztvárnil 84 rolí! Později na první scéně působil také jako baletní mistr a pedagog. Ostatně právě pedagogická práce (po absolutoriu taneční katedry Hudební fakulty AMU) se stala intenzivní náplní druhé části jeho profesního života. Přes 40 let pracuje jako taneční pedagog a nepřetržitě od roku 1996 je ředitelem Taneční konzervatoře Praha. Pedagogicky působil například v Bordeaux, Edinburgu, Rio de Janeiru, v Bloomingtonu v USA, v Kolumbii, Japonsku, byl vítaným členem mezinárodních porot baletních soutěží. Mezi jeho nejúspěšnější žáky patří světové taneční hvězdy Jiří a Otto Bubeníčkovi, Daria Klimentová i samotný syn Lukáš (1980), který byl respektovaným sólistou bavorského státního baletu. Jaroslav Slavický v roce 2022 získal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství, a třebaže v Poděbradech žil jen do 13 let, stále se označuje za velkého patriota rodného města. (LL)