*1891 – †1964
Narodil se jako mladší ze synů obchodníka a průmyslníka Vojtěcha Zikmunda. Na rozdíl od prakticky založeného otce a bratra Rudolfa byl introvert se zájmem o filologii a literaturu. V tom pro něj měla porozumění spíše matka Matylda, která však zemřela v jeho sedmnácti letech. Když o rok později odmaturoval na gymnáziu, místo vysněného studia filologie jej otec poslal do Exportní akademie ve Vídni. Historik Patrik Wirkner o něm výstižně napsal, že byl „olejář z donucení“. Oldřich Zikmund toužil navštívit Spojené státy americké, ale otec byl proti. Přesvědčit se mu jej podařilo až po praxi v Londýně, kde se naučil jazyk. Do zámoří přicestoval v květnu 1913 a zanedlouho získal místo v rafinérii Canfield Oil v Clevelandu. Když společnost expandovala do Jižní Ameriky, naučil se španělsky a portugalsky, takže brzy vedl exportní oddělení. Roku 1920 se do Československa vracel jako úspěšný muž. Chtěl si užít rodiny, oženit se a vrátit se do Clevelandu. Vše se ale vyvinulo jinak. Nejdřív byl příliš zaneprázdněn prací a po roce 1948 už nesměl. Roku 1920 Rudolf a Oldřich Zikmundové založili olejářskou firmu Bratří Zikmundové (BZ). Rudolf podnik vedl a Oldřich pro něj nakupoval suroviny, neboť jich v zámoří dokázal zajistit velké množství. V poválečných letech to firmě dávalo velkou konkurenční výhodu. Díky Oldřichovým americkým zkušenostem se firma zaměřila na rozvíjející se motorismus. Byla to výhra. Brzy se stala největším československým nezávislým dovozcem a distributorem benzinu a oleje. Roku 1923 měla pouze dvě veřejné čerpací stanice. Obě v Praze. Po patnácti letech jich měla přes tisícovku v celém Československu. Oldřich vymyslel i název známého oleje Mogul. Nadějné podnikání přesto roku 1924 opustil. Důvody byly rodinné. Roku 1920 se Oldřich Zikmund oženil s Věrou Kerhartovou z Poděbrad, dcerou podnikatele a okresního starosty Vojtěcha Kerharta. Manželé si v Poděbradech postavili vilu navrženou Vojtěchem Kerhartem mladším v dnešní Pavlovově ulici. Avšak v roce 1924 Zikmundův tchán zemřel a bylo třeba zachránit rodinné podnikání. Proto prodal podíl v BZ a věnoval se Kerhartově potravinářské továrně Delikat, ve své době známé především polévkovým kořením Kimi. S rodinným ropným byznysem ale kontakt neztratil a po přeměně firmy BZ na akciovou společnost v roce 1935 se stal předsedou její správní rady. Jako ředitel navíc vedl s BZ majetkově propojenou firmu Janský a spol., která rovněž obchodovala s ropnými produkty. Své podniky dokázal Oldřich Zikmund udržet i v obtížném období druhé světové války. Revoluční poválečná doba však byla neradostná. Na společnost BZ byla uvalena nucená správa a roku 1948 byla znárodněna, stejně jako firmy Janský a Delikat. Oldřich Zikmund byl vyhozen z práce a obviněn z kolaborace. Důvodem byla nešťastná rozmíška, kterou popsal historik Patrik Wirkner: „Mělo jít o to, že v červnu 1944 přinesl do firmy dělník Václav Kohout (pozdější předseda závodní rady) omylem mu doporučený dopis/leták s textem ‚Der Krieg is verloren‘ (‚Válka je ztracena‘), který viděli prokurista Eduard Schleger i Oldřich Zikmund. Ten se bál jak Kohouta (vyhrožoval udáním zatajeného benzínu), tak Schlegera (napůl Němec), a proto jim řekl, že věc oznámí na policii, aby byli kryti. Pak si to rozmyslel, jenže bylo už pozdě – všichni byli vyslýcháni, Schleger a Kohout také na Gestapu. Pro nikoho to nemělo žádné vážné důsledky. Zikmundovu bezúhonnost potvrdili jeho zaměstnanci a spolupracovníci. V roce 1947 byl očištěn, ale po komunistickém převratu byl případ znovu otevřen. Oldřich Zikmund byl v červenci 1948 odsouzen, avšak nikoliv soudem, ale komisí při Ústředním národním výboru v Praze. Za zrušení tohoto rozsudku musel bojovat další dva roky. Nic to ale neměnilo na tom, že celý průmyslnický rodinný klan Zikmundů přišel o postavení i o majetek, a v nově ustaveném komunistickém režimu pro něj nebylo místo. Oldřich Zikmund s manželkou zpočátku nedostali ani důchod a později jen velmi skromný. A tak Věra tkala výrobky pro družstvo Drutěva a Oldřich se stal vyhledávaným soukromým učitelem angličtiny a italštiny. Zemřel roku 1964. Pohřben byl do rodinného hrobu Kerhartových na hřbitově v Kluku. (ML)