*1776 – †1843
Narodil se v Uhříněvsi u Prahy. Jeho rodiče Vilém Minyde a Kateřina rozená Smolíková tam měli chalupu a dva roky před Matějem se jim narodil ještě syn Jan. Podle uhříněveské matriky byl Vilém Minyde chalupníkem a také příležitostným zedníkem. Žádné jiné zprávy o dětství malého Matěje neznáme, sám se o sobě nikde nezmiňuje, ani později nepíše o svých rodinných poměrech a o svém životě. V každém případě kantor a kronikář Minyde patří mezi zajímavé poděbradské osobnosti, které přispěly v době národního obrození ke kulturnímu povznesení tehdy malého venkovského městečka. O jeho životě první kusé zprávy máme až od roku 1809, kdy začal učit v Poděbradech na hlavní škole a přivedl si sem manželku Kateřinu původem z Rataj. V Poděbradech se jim narodilo pět dětí, ale všechny v útlém věku zemřely. Dcera Anna Barbora v roce 1812 jako dvouletá, syn František krátce po narození, jednoroční dcerka Antonie v roce 1813, další dcerka Aloisie, narozená v roce 1816, se dožila 12 let, jen poslední syn František sice dosáhl dospělosti, ale zemřel jako devatenáctiletý v roce 1833. Ani ve škole to Minyde neměl lehké. Dne 30. 11. 1815 sice dostal pochvalu od královéhradecké konzistoře, nejspíše za svou literární činnost, bylo mu však při tom doporučeno, aby si opatřil vysvědčení způsobilosti pro hlavní školu. Způsobilost sice časem získal, ale dlouho na místní hlavní škole u kostela neučil. V roce 1825 byl dán po několika předchozích varováních do výslužby s polovičním platem 138 zlatých. Musel také ve škole uvolnit byt pro nového učitele, na kterého ze svého platu byl povinen přispívat ještě 50 zlatých. Příčinou k jeho předčasnému penzionování byla nejen jeho pijácká vášeň, které nakonec cele propadl jako denní host proslulé kořalny na Nymburském předměstí, ale zřejmě i otevřené a provokující vlastenectví, na které zdejší maloměstská společnost ještě nebyla připravena. Pro opilství a nezřízený život měl neustálé konflikty s nadřízenými úřady, městskou radou i konzistoří. Po opuštění školy se Matěj Minyde přestěhoval do domku č. p. 90 na Kostelním předměstí a ještě nějaký čas si přivydělával hraním na varhany na kúru zdejšího kostela. V roce 1830 prý úplně oslepl. Po 12 letech v roce 1837 se osleplý a těžce nemocný ubožák konečně dočkal podpory ve svém trudném postavení a konzistoř mu milostivě povolila z fondu k podobným účelům zřízeného 12 zlatých.… Rukopis své nejrozsáhlejší práce „Kronika Poděbrad“ zaslal v roce 1821 s nadějí na vydání do Zemského muzea (kde je dodnes v literárním oddělení uložen pod spisovou značkou sign. 3 H 14). Starší dějiny města v ní vylíčil sice podle své bujné fantazie, avšak pro události od 17. století už použil autentické prameny – městské knihy a urbáře (z velké části později zničené). Jeho „Kronika“ byla ve své době v Poděbradech oblíbenou četbou a zachovala se v několika opisech i v muzejních sbírkách. Zemské gubernium však vydání knihy zamítlo a předložený rukopis ani nevrátilo. O Minydově kronice se zmínil Josef Jungmann ve své Historii literatury české jako o práci školního učitele „postrádající však ceny vědecké“. Z útržkovitých zpráv o jeho kantorování vychází, že to byl člověk velice schopný, nadaný a na tehdejší dobu mimořádně širokého rozhledu. Své mnohostranné vědomosti získával především díky své zálibě v četbě a odtud také vycházela i jeho potřeba literárně tvořit. Kromě zmiňované „Kroniky Poděbrad“ je známo několik dalších historických spisků a divadelních her, které většinou podepisoval pseudonymem Minetti. Byl také výborným hudebníkem, skládal hudbu pro zdejší kostelní kůr a měl také nevšední zájem i o archeologii. Jako první se zajímal o dějiny Libice, o pravěké nádoby, na které naráželi dělníci při výkopových pracích a které však ze strachu ničili. Matěj Minyde zemřel ve věku 67 let v největší chudobě. Protože byl pochován na starém hřbitově (dnes park v Jiráskově ulici) a jeho ostatky nebyly přeneseny na nový hřbitov v Kluku, zůstala památka na Matěje Minyde jen v zachovaném torzu jeho díla. Ani jeho podoba není známa. Podle současníků prý byl poměrně vysokého vzrůstu, ramenatý, robustní a chodíval poněkud ohnutý. (JH)