*1782/3 – †1856
Majitel poděbradského panství, včetně města Poděbrad baron von Sina byl v letech 1839–1856 jedním z nejúspěšnějších bankéřů a obchodníků 1. poloviny 19. století v celé Rakouské monarchii. Jako jeden z mála mohl směle konkurovat velmi úspěšnému bankovnímu domu Rothschildů. Jiří Šimon se narodil a vyrůstal na území Osmanské říše. Dnes bychom však jeho domovinu nalezli v Srbsku ve městě Niš, kam jeho rodina prchla z města Moschopolis (arumunsky Moscopole a dnes albánsky Voskopoja), nyní na území Albánie, dříve Severní Epirus. Toto město bylo rodným městem jeho otce Jiřího Šimona Siny staršího (1753–1822) a jeho matky Irine Czippeové (1767–1793). Rodina Sinů náležela k tzv. arumunské národnosti, nepříliš známé etnické skupině na Balkáně. Po náboženské stránce se část Arumunů z Moscopole hlásila k řeckému ortodoxnímu vyznání mezi nimi i Sinové. Řecké vazby a řecké ortodoxní vyznání vedli Sinovu rodinu k podpoře řeckého národně osvobozeneckého boje (1821–1829) proti Osmanské nadvládě na počátku 19. století. Ostatně nové Řecké království vzniklo po mnoha povstáních 1832 i za vydatné pomoci právě Sinovy rodiny. Po smrti matky vyrůstal Jiří Šimon v dnešním Řecku u své tety ve městě Serres nedaleko Soluně, proslulého produkcí bavlny. Jakmile dospěl, zapojil se do velkoobchodu v Niši, který jeho otec provozoval od roku 1798. Brzy jejich společnost přesáhla hranice Osmanské říše a obchodně pronikali do Uher. Právě zde se roku 1809 Jiří Šimon Sina oženil s Katherinou Dérraovou (Catharina Dera de Moroda, 1792–1854) pocházející z bohaté řecké obchodní rodiny usazené v Uhrách. Rok po svatbě se jim narodil syn Šimon Jiří. V roce 1811 se rodina stěhuje do Vídně, zříkají se osmanského pasu a ve městě na Dunaji zahajují závratnou kariéru. Těžiště rodinného byznysu nadále spočívalo v obchodu s bavlnou. Brzy však přibyl obchod s ovčí vlnou, dřevem, uhlím a solí a od poloviny 30. let hlavně s tabákem. Sinovy obchodní vztahy sahaly do největších evropských metropolí. Věnoval se i průmyslu, např. vlastnil přádelnu bavlny a plátna v Pottendorfu, papírnu Klein-Neusiedlu (dodnes funguje), ale především úspěšně podnikal také v dopravní činnosti. Nejprve investoval do koněspřežné dráhy Budějovice – Linec, podílel se na budování železniční sítě Vídeň – Györ a nakonec se ve 40. letech pustil do výstavby technicky obtížné Semmeringské jižní vídeňské dráhy do Gloggnitz a později až do Terstu. Od roku 1849 až do své smrti byl náměstkem guvernéra Národní banky Rakouska a prezidentem Rakouských státních drah. Od 30. let Sinova banka zásadně ovlivňovala rakouské národní hospodářství, nakupovala státní dluhopisy a obstarávala finanční prostředky pro rozvoj monarchie. Pro úspěšné podnikání v konzervativní monarchii bylo velmi podstatné získání šlechtického titulu. Po získání panství Hodos a Kisdia byla celá rodina 3. dubna 1818 v Uhrách povýšena císařem Františkem I. do šlechtického stavu s titulem „Sina z Hodos a Kisdia“. Po smrti svého otce v roce 1822 převzal Jiří Šimon veškeré podnikání. Roku 1826 se stal Jiří Šimon von Sina rakouským „svobodným pánem“ (Freiherr). V roce 1832 stoupá ještě výše, byl přijat do uherské magnátské komory (Főrendiház) s titulem baron a o čtyři roky později získal právo používat tento titul i v Čechách, na Moravě, ve Slezsku i v Rakousku (1838). Od té doby se jeho banka nazývá Bankovní dům barona Siny (Bankhaus Baron von Sina). Baron byl také generálním konzulem mladého řeckého státu ve Vídni, řecký král Otto I. jej jmenoval roku 1834 a v této funkci setrval až do své smrti. Sina patřil mezi nejbohatší muže monarchie. Vlastnil statky, panství, domy a Poděbradské panství se stalo jednou z mnoha nových investičních akvizic, které si baron Sina pořídil. Poděbrady koupil od Rakouského státu roku 1839 ve veřejné dražbě za 1.634.050 zlatých. Monarchie stále více potřebovala peníze na modernizaci říše zejména v oblasti železnic. A velké vídeňské bankovní domy, včetně Sinova, byly ochotny státu finance poskytnout, buď na úvěr, nebo za prodej majetku. Z dobových vídeňských novin se dozvídáme, že první české Sinovo panství jej zaujalo především proto, že se jedná o rodiště českého krále Jiřího z Poděbrad. Ekonomický potenciál také nebyl k zahození: dvě města a 62 vesnic. Sina sice v Poděbradech nesídlil a je otázka, kolikrát Poděbrady navštívil, snad jen v únoru 1840. Už 14. září 1842 byl v Poděbradech s přičiněním nového majitele otevřen nový visutý řetězový most. Inspirací pro Poděbrady byl Sinovi právě budovaný nový řetězový most v Budapešti, který Sina také zafinancoval a ten na rozdíl od poděbradského dosud stojí a stále ho zdobí erb rodu Sina s rodinným mottem: Servareintaminatur (Nezištně sloužit). Sina na svém panství dal vybudovat vlakové zastávky (pod sloučeným názvem Pečky-Poděbrady) v devět kilometrů vzdálených Pečkách na tratí z Olomouce do Prahy. Od roku 1839 jezdil každý den nově omnibus mezi Hradcem Králové a Prahou přes Poděbrady. Stejně tak se dělo se vznikem hejtmanství v Poděbradech roku 1850, kdy opět na přímluvu Siny byly Poděbrady upřednostněny na úkor okolních měst (obzvláště Nymburka). Takto bychom mohli ve výčtu Sinových zásluh pokračovat (škola v Poděbradech, radnice v Sadské). Naplněný život uzavřel Baron Jiří Šimon Sina ve Vídni. Pohřben je i s manželkou v rodinném mauzoleu v zámku Rappoltenkirchen. Zanechal po sobě ohromné jmění, odhadované až na 60 milionů zlatých. Největší část dědictví nabyl jeho jediný syn Šimon Jiří Sina, včetně Poděbrad. Sina za svou kariéru obdržel například. Rakouský císařský řád železné koruny II. třídy, ruský řád Sv. Anny II. třídy, Řád za zásluhy Osmanské říše i Velký řecký královský řád Spasitele. Byl čestným měšťanem Aradu, Szegedu i Budapešti. Na počest Šimona Siny složil Johann Strauss mladší slavnou Helénskou polku. (PF)