*asi 1510 – † 1575
Ital Giovanni Battistab Aostalli jako mnoho dalších jeho krajanů přišel v 16. století do Čech za prací. Narodil se pravděpodobně kolem roku 1510 v malém severoitalském městečku Savose poblíž většího města Sala na břehu Luganského jezera. Hornatý kraj proslul mnoha vynikajícími staviteli, zednickými mistry i obratnými kameníky, kteří se odtud rozcházeli po blízké i vzdálenější Evropě. Do Čech přišel se svou družinou zedníků a kameníků někdy kolem roku 1537 a pracoval třeba i na katedrále svatého Víta a na pražském špitále. Z písemných pramenů je známo, že si za zásluhy o výstavbu císařských sídel vysloužil spolu se svými bratry Antoniem, Stefanem, Franceskem a strýcem Bonifaciem šlechtický titul s přídomkem de Sala. To potvrzuje majestát, vydaný Ferdinandem I. 24. září 1557. A právě tento habsburský císař pověřil svého vrchního dvorního stavitele rovněž Itala Paolo della Stellu, tvůrce půvabného Letohrádku královny Anny u Pražského hradu přestavbou starého kunštátského sídla v Poděbradech na pohodlnou letní rezidenci. Tu císař potřeboval k ubytování svého dvora při loveckých zábavách v okolních lesích, protože on i jeho syn český místodržící Ferdinand Tyrolský si Poděbrady velmi oblíbili. Zaneprázdněný slavný císařský architekt zde zřejmě někdy před rokem 1550 navrhl vybudovat velký hlavní palác, určený výhradně k pobytu panovníka a západní zámecké křídlo pro jeho doprovod. V místech staršího severního křídla v sousedství věže nechal zaklenout sklepní prostory do vestavěných opěrných pilířů a přistavět na ně nová patra. V jihozápadním nároží gotického paláce na místě starší zástavby navrhl renesanční schodiště a za ním k západu ještě krátké jižní křídlo, kterým uzavřel nádvoří. V této části zámku tak vzniklo malé zákoutí, ze tří stran obklopené arkádami, v jehož středu zůstala stará hradní studně. Takto nastíněného stavebního záměru se po čase ujala právě Avostalisova pracovní skupina, v níž se postupem času vypracoval na capomaestra – předáka. Stavební práce zahájili tím, že zbořili většinu středověkého hradu i s opevněním. Zbyla jen válcová věž Hláska a spodek jižního křídla nad Labem. Avostalis, všeobecně nazývaný Babtist, po několika návštěvách Poděbrad rychle pochopil, že tady půjde o výnosnou práci velkého rozsahu a na dlouhý čas. Proto si také Poděbrady vybral za místo svého trvalého pobytu. Přestavbě zámku věnoval téměř třicet let života a v hlavních rysech ji i dokončil. Ovšem definitivní renesanční podoby se zámek dočkal až po jeho smrti. Souběžně však na zdejším panství provedl ještě několik menších stavebních prací (přestavbu hlavní kostelní lodi, městského špitálu a nový letohrádek u Bažantnice, jehož původní část je skrytá v dnešní speciální škole). V roce 1553 se stal váženým poděbradským měšťanem a postupně tady skoupil několik nemovitostí. První byl dvorec na Nymburském předměstí v místech ulice Říční a dřívějšího Vlašského náměstí (část Husovy ulice) a v prostoru evangelické modlitebny a fary směrem k Zámečku. Asi v roce 1558 přikoupil další dvůr s polnostmi ve Velkém Zboží. Protože v roce 1565 byl nucen první dvorec na Nymburském předměstí přenechat královské komoře, koupil si Avostalis jako náhradu ve Zboží další statek, nacházející se nejblíže Poděbradům. Nákladně si tu postavil velké zděné stavení (část je snad zachovaná v areálu nynějšího školního statku). Z dochovaných pramenů není patrné, že by Avostalis po sobě zanechal nějaké potomky. Když 31. července 1575 stavitel Avostalis v Poděbradech zemřel, byl se všemi poctami pochován ve zdejším farním kostele Povýšení svatého Kříže. Podnes ho tam v boční lodi připomíná krásný renesanční náhrobník. Vdova Kateřina Babtistová, dědička zbožského dvora, se roku 1581 znovu provdala za zámožného poděbradského měšťana a konšela Jana Halamu. Po její smrti byl dvorec prodán panskému úředníku Albrechtu Rochenberkovi z Rochenberka. Bohužel neexistují archivní doklady
o tom, že co Avostalis stavěl, také sám projektoval. Kdyby tomu tak skutečně bylo (mj. v případě takového stavebního skvostu jako je zámek v Litomyšli, který je rovněž jeho dílem), pak by zcela legitimně patřil k nejlepším renesančním architektům ve střední Evropě. (JH)