*1850 – †1934
Český novinář, spisovatel a překladatel patří k těm osobnostem, jejichž životní cesta se uzavřela při pobytu v poděbradských lázních, kde se opakovaně snažil posílit chatrné zdraví. Proto je také zařazen mezi ty osobnosti, které jsou nějakým způsobem spojeny s Poděbrady. Narodil se v Plzni v rodině kočího Ondřeje Benesche a Cateriny Beneschowé-Haischmannowé. Po absolvování základního vzdělání v rodišti odešel do Prahy na střední reálnou školu. Už v době studií se zajímal o literaturu a žurnalistiku, proto po maturitě (1868) nastoupil dráhu redaktora a novináře. Roku 1872 se oženil s Marií Fučíkovou (1851–1922), se kterou měl pět dětí: operního pěvce Václava (1872), Kamila (1875–1876), Josefa Vladimíra (1877), Jaroslava (1880) a Bohumilu (1885). Působil v řadě pražských deníků a periodik (Čech, České noviny, Česká politika, Národní politika, Hlas národa), v letech 1878–1883 pobýval v Brně a redigoval list Moravská orlice. Některá periodika vedl jako hlavní redaktor (Čech: 1876-1878, Národní politika: 1906–1927). Souběžně s žurnalistickou prací se věnoval literární tvorbě. Po raných básnických pokusech na konci 60. let začal psát drobnou časopiseckou prózu – obrázky, arabesky a humoresky, v nichž zobrazoval maloměšťanské prostředí a jeho postavy. V 80. a 90. letech vydal knižně několik románů a povídek s dobrodružnou a milostnou tématikou. Kolem roku 1875 si zvolil přídomek Šumavský, aby se odlišil od svého slavnějšího jmenovce, spisovatele historických próz Václava Beneše Třebízského. Patřil k nejlepším českým novinářům své generace, politicky byl liberální a za první světové války se účastnil kulturní rezistence. V jím vedené Národní politice 19. května 1917 otiskl Manifest českých spisovatelů, jehož byl také signatářem. Manifest určený českým poslancům Říšské rady byl prvním velkým veřejným prohlášením požadujícím sebeurčení českého národa. V próze vycházel ze žurnalistické praxe, z potřeb dobových českých listů a vkusu průměrného čtenáře. Byl dobrým povídkářem a fejetonistou, realistickým pozorovatelem života českého maloměsta a provinční Prahy, jeho prózy se vyznačovaly jazykovým vkusem a smyslem pro situační humor. Roku 1925 se oženil se spisovatelkou Josefínou Jáchymovou (1879–1931) a žil s ní v Praze na Spořilově. Od téhož roku také začal pravidelně jezdit léčit své nemocné srdce do Poděbrad. Dva roky po svatbě odešel do penze a věnoval se překládání zejména zábavné beletrie francouzské (Jules Verne, Alexandre Dumas), anglické (Robert Louis Stevenson), německé (Stefan Zweig), ruské (Alexandr Nikolajevič Afanasjev) a polské (Henryk Sienkiewicz). Čtenářsky vyhledávaná byla jeho kniha vzpomínek To se nezapomíná (1927), v níž připomněl řadu osobností českého literárního a žurnalistického života druhé poloviny 19. století, se kterými se setkával během svého novinářského působení. Ve 30. letech se Václav Beneš intenzivně léčil v Poděbradech a tady roku 1934 také zemřel. Pohřben byl v Praze, na hřbitově v Šárce, kde byla už roku 1931 uložena k poslednímu odpočinku jeho žena Josefína. (LK)