DOBIÁŠ FRANTIŠEK

800 poděbradských příběhů

*1901 – †1985

Byl to statečný evangelický farář, který se v druhé světové válce zapojil do protifašistického odboje. Svých posledních 19 let žil jako důchodce v Poděbradech. Narodil se ve Velimi, jako čtvrté dítě z deseti, do rodiny, která patřila k nejstarším velimským rodům. Vystudoval gymnázium v Kolíně a po vzoru svého staršího bratra Josefa od roku 1920 teologii v Praze, Basileji, Paříži a Štrasburku. V letech 1926–1931 působil jako farář Českobratrské církve evangelické v Olešnici na Moravě. Zde se seznámil se svojí ženou Jarmilou Šimkovou. Od roku 1931 byl farářem v Semtěši u Čáslavi. Zde se také Jarmile a Františkovi narodily dvě dcery, Milada a Eva. Dne 1. ledna1942 přišel na faru Alfréd Bartoš, jeden ze tří parašutistů ze skupiny Silver A. Požádal Františka Dobiáše, aby jim vystavil falešné křestní listy pro osoby Bartoš, Valčík a Potůček. Rodné listy potřebovali k získání dalších platných dokladů. Bartoš slíbil, že je do tří týdnů vrátí, ale bohužel slib nesplnil. Parašutisté později provedli 27. května1942 v Praze atentát na Reinharda Heydricha. Gestapo pak křestní listy vydané Františkem Dobiášem našlo jak u Bartoše, který se zastřelil při útěku u Pardubic, tak i u Valčíka, který spáchal sebevraždu v obklíčeném pravoslavném chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. František Dobiáš byl proto 29. června 1942 zatčen a tvrdě vyslýchán a vězněn v Pardubicích. V říjnu 1942 byl odvezen do Terezína a poté do koncentračního tábora Buchenwald a v červnu 1943 do Dachau. Zde přežil až do osvobození tábora 29. dubna 1945. Vrátil se k práci do Semtěše a později vykonával i funkci seniora. V roce 1966 odešel se svou manželkou Jarmilou a její sestrou Jindřiškou na důchod do Poděbrad. Aktivně se zapojil v místním evangelickém sboru a často také kázal při bohoslužbách. Při kázání vždy dával pozor, aby mluvil pomalu a nahlas a lidé ho jako kazatele měli rádi. Zemřel 6. března 1985 v Poděbradech a je pohřben ve Velimi na evangelickém hřbitově. V Poděbradech nyní žije jeho dcera Eva Vaněčková a také vnuk Pavel Vaněček s dalšími potomky. Velký vzorem Františka byl jeho nejstarší bratr Josef Dobiáš (1894–1920). Josef studoval od roku 1913 teologii ve Vídni. Dne 6. července 1915 se Josef s dalšími studenty zúčastnil v Ženevě shromáždění k 500. výročí upálení Mistra Jana Husa. Tam se Josef seznámil s profesorem T. G. Masarykem, který měl protirakouskou přednášku. A protože se T. G. Masaryk již nemohl do Rakouska vrátit, požádal Josefa, aby do Prahy odvezl jisté dokumenty pro pražské politiky a jeho ženu Charlottu. Když Josef přijel do Velimi na prázdniny, jen těsně se minul s četníky, kteří ho přišli zatknout. Četníci velice nešetrně prohledali Dobiášův dům. Otec Josefa pak varoval, aby se domů už nevracel. Josef nezaváhal a odjel dobrodružnou cestou přes Německo do Švýcarska. Tam v Basileji pokračoval ve studiu, ale necítil se bezpečně, a proto v roce 1916 odplul lodí s dalšími studenty opět podobně dobrodružnou cestou do USA. I přes jazykové problémy v USA dokončil v květnu 1918 studium teologie a nastoupil jako farář ve dvou malých českých sborech Mundenu a Cuba ve státě Kansas. Ale poměrně brzy tam onemocněl tuberkulózou, zřejmě kvůli stresu z prožitých událostí a strádání. Po skončení první světové války se už nemusel obávat návratu do Československa a po zlepšení zdravotního stavu se v září 1919 vrátil do rodné Velimi. Nicméně tuberkulóza se mu stala osudnou a na ni 18. února1920 zemřel. Je také pochován ve Velimi a tehdejší prezident T. G. Masaryk poslal v den pohřbu rodině osobní soustrastný dopis. V den pohřbu Josefa se jeho bratr František Dobiáš rozhodl, že bude studovat teologii a pokusí se svým rodičům zemřelého bratra alespoň částečně nahradit… (PaP)