*1886 – †1945
Pozdější generál se narodil v rodině poděbradského řeznického mistra Františka Bláhy. Maminka Anna byla původně z Nymburka, za svobodna Effenbergerová. Dům i živnost si vybudovali na rohu dnešního Riegrova náměstí, kde dnes už od roku 1926 stojí budova spořitelny. V té době však už jako respektovaný ruský legionář velel Bláha v hodnosti podplukovníka 45. pěšímu pluku v Chrustu na Podkarpatské Rusi. Přitom o vojenské kariéře řeznický synek neuvažoval ani ve snu. Vystudoval nižší gymnázium a ve vzdělání pak v Praze pokračoval na obchodní akademii. Aby se vyhnul povinné tříleté vojenské službě, v roce 1907 zvolil jako většina maturantů možnost nastoupit coby jednoroční dobrovolník. Ti mohli v míru vykonávat civilní povolání, ale v případě války byli jednoroční dobrovolníci jako záložní sbor důstojníků okamžitě mobilizováni. To platilo i pro Františka Bláhu, který 23. listopadu 1914 narukoval na ruskou frontu, ale už po šesti dnech padl do ruského zajetí. V zajateckém táboře trávil krušné časy až do 6. ledna 1916, kdy se přihlásil jako dobrovolník do Československé náhradní roty v Kyjevě. Tady také absolvoval i důstojnickou školu a v hodnosti poručíka nastoupil k 6. československému střeleckému pluku v Borispolu. Jeho nadřízení brzy poznali, s jakou náročností přistupuje sám k sobě, aby mohl být i příkladem podřízeným. Proto dostával stále složitější úkoly. Postupně byl jmenován komisařem Samary, velitelem Jekatěrinburku i vojenským atašé 1. sibiřské armády. V Rusku také našel svou pozdější manželku Valentinu Petrovnu, s níž později měli jedinou společnou dceru Annu. František Bláha se po roce 1919 aktivně podílel na organizaci návratu legionářů do vlasti. Sám se vrátil v hodnosti majora až v roce 1921 a rozhodl se, že už natrvalo zůstane v armádě. Postupně působil jako již zmíněný velitel pluku na Podkarpatské Rusi a přes absolutorium řady vojenských kurzů se stal v roce 1932 velitelem 21. pěší brigády v Košicích. O dva roky později byl povýšen do hodnosti brigádního generála a stanul v čele Velitelské školy v Praze. Odtud byl přeložen v roce 1935 jako velitel 7. pěší brigády do Josefova. Prožil chvíle národní hrdosti, když ve východních Čechách na podzim 1938 organizoval jako velitel 4. divize branné hotovosti mobilizaci. Potkal se s ohromným nadšením a touhou bránit svou vlast. Dokonce osobně přebíral automobil, který do kasáren přijel z Malých Svatoňovic darovat na obranu republiky Karel Čapek. Ale stejně tak zažil i hluboké zklamání a ponížení, když politici rozhodli o demobilizaci a zabránili tak lidem bojovat a třeba i zemřít se ctí. V tomto rozčarování se odrazila jeho celoživotní vlastenecká sokolská výchova. V čase narůstajícího ohrožení republiky jako zkušený legionář od 1. ledna 1938 zastupoval velitele královéhradecké 4. divize československé branné moci generála Karla Kutlvašra. Po německé okupaci byl okamžitě penzionován a tak se začal angažovat v ilegální vojenské organizaci Obrana národa. Aktivně se podílel na vydávání časopisu V boj. Postupně se dostával do stále užšího vedení tajné organizace. V roce 1942 snad zázrakem unikl zatčení, když šel v Praze na schůzku se svým kolínským přítelem pozdějším generálem in memoriam Václavem Morávkem. Gestapo schůzku dekonspirovalo, ale na Morávka, který při střetu s Němci zahynul, zaútočili ještě před příchodem Františka Bláhy. V Obraně národa dlouhodobě zastával funkci velitele v severovýchodních Čechách s centrálou v Hradci Králové. Po zatčení hlavy organizace generála Zdeňka Nováka sám stanul od června 1944 v čele Obrany národa. Ve spolupráci s příslušníky výsadku Barium vybudoval ve východních Čechách mobilizační síť v počtu 56 tisíc organizovaných dobrovolníků. Úzce komunikoval se zahraničním odbojem pod krycím jménem Blažena. Strategické plány počítaly, že jakmile Rudá armáda překročí Karpaty, spící armáda měla vázat německé jednotky na Českomoravské vysočině. Pobyt generála Bláhy však odhalilo gestapo. Statečného vojáka gestapo zatklo 17. listopadu 1944 a po mnoha výsleších skončil v Terezíně. Tady se začátkem května 1945 nakazil skvrnitým tyfem a 21. května 1945 již ve svobodné vlasti zemřel. V roce 1946 byl povýšen in memoriam do hodnosti divizního generála. (LL)