*1881 – †1946
Narodil se v Poděbradech do rodiny statkáře, ale následně vystudoval vojenskou kadetku a mířil za kariérou v armádě. V roce 1909 však nebyl přijat na vysokou válečnou školu, a proto raději odešel k četnictvu. Začínal jako velitel stanice v Lanškrouně a poté v Náchodě. Bláha rád udržoval styky s vlivnými osobnostmi a příslušníky německé a polské šlechty. Patřil mezi ně i pozdější říšský protektor Konstantin von Neurath, se kterým se spřátelil během návštěv na ratibořském zámku. Ostatně i jeho první manželka Lola Löw byla neteří polního maršálka Marijana Varešanina von Vareš. První světovou válku Bláha strávil u polního četnictva. Na frontě v Haliči byl dokonce raněn. Za války navázal další zajímavé známosti s pozdějšími německými prominenty, mimo jiné s budoucím německým generálmajorem Johannem Blaskowitzem a pozdějším říšským maršálem Hermannem Göringem. Naopak se vyhýbal kontaktu s Čechy, dokonce odmítal hovořit česky. Po válce se vrátil k četnictvu a působil na různých místech Československa. Dosáhl hodnosti plukovníka. Měl však časté konflikty s nadřízenými a obecně špatnou pověst, která pronikala i do dobového tisku a poškozovala obraz četnictva. Nakonec byl roku 1936 předčasně penzionován. Bláhovy ambice se plně projevily po německé okupaci Československa. Stal se významným funkcionářem Svazu pro spolupráci s Němci, což mu zajistilo styky jak s českými politiky (Emil Hácha, Emanuel Moravec), tak s představiteli německé civilní správy a armády (zejména von Neurath). Díky německé intervenci byl už v únoru 1940 povýšen na generála. Jeho cílem bylo získat kontrolu nad všemi veteránskými spolky a postavit se do jejich čela. Svůj Český svaz válečníků Bláha budoval od léta 1940 na troskách konkurenčního Svazu vojáků z fronty, jehož předseda Bohumil Cetkovský byl v dubnu 1940 zatčen gestapem a později zastřelen v Dachau. V motáku z vězení Cetkovský jako viníka svého zatčení označil Ottu Bláhu. Jako předseda Českého svazu válečníků Bláha hlasitě podporoval německé válečné úsilí. Navrhoval sběr gramodesek na podporu morálky německých vojáků, výchovu české mládeže v německém duchu, dokonce i zorganizování české jednotky pro nasazení po boku Wehrmachtu. Na druhé straně svůj vliv využíval k četným intervencím za osoby vězněné a pronásledované. Jednoznačně však převažoval jeho obraz kolaboranta. Příslušníci Obrany národa Bohuslav Sleza a Josef Mašín se jej proto dvakrát pokusili odstranit, avšak neúspěšně. Vedoucím jednotné veteránské organizace se Bláha nikdy nestal. Sám si stěžoval, že protektorátní vláda s ním jednala jako s „parazitem české společnosti“. V roce 1942 ztratil podporu německých orgánů, finanční situace svazu byla špatná a čelil v něm i vnitřní opozici. Nakonec v létě 1943 rezignoval. Když po válce začalo účtování s proněmeckými kolaboranty, Otto Bláha byl před soud postaven jako první. Společně s ním byl souzen jeho nástupce Robert Rychtrmoc a tajemník Gustav Mohapel. Bláha se hájil, že vše činil pouze s cílem pomáhat českému národu, ale málokdo byl ochoten svědčit v jeho prospěch. Dne 21. ledna 1946 byl oběšen v pankrácké věznici. Než byl zpopelněn, komunisté před Strašnickým krematoriem zorganizovali demonstraci, na které prý lidé skandovali: „Čestná kremace – Bláha a Rychtrmoc – to je víc než moc!“ Dle ředitele krematoria Františka Suchého proto byly ostatky mnoha dalších popravených kolaborantů odváženy do společných hrobů na Ďáblickém hřbitově. (ML)
Na fotografii zleva Otto Bláha, generál Robert Rychtrmoc, předseda kolaborantského Národního souručenství a protektorátní prezident Emil Hácha.