*1931 – †2018
Narodil se v Novém Boru jako první dítě Marie a Josefa Blažkových, a to do rodiny novoborských sklářů. Když mu rodiče oznámili, že se jim narodí druhé dítě, ptali se čtyřletého Dalibora, jak se na sourozence těší, řekl jen: “houpy, houpy šup ven z okna”. Přesto, když se narodila sestra Drahoslava, staral se o ni s velkou péčí. Harmonické dětství bylo přerušeno druhou světovou válkou. Rodina se nuceně stěhovala z pohraničí do Poděbrad, stejně jako ostatní “hraničáři – výrobci skla z pohraničí” a zdaleka to nebylo Daliborovo poslední stěhování. Rodině se i přes válečná léta dařilo celkem dobře až do roku 1948. Znárodnění zmařilo všechny sny a plány jak otce Josefa, tak i Dalibora. Ten musel nakonec opustit vysokou školu a nastoupit do chemického provozu výrobního závodu ve Vyškově nejprve jako provozní chemik, avšak v roce 1958 byl donucen pracovat jako dělník u lisu. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. Dalibor se ve Vyškově potkal s Milenou, svojí celoživotní partnerkou. Brali se v roce 1957 a v roce 1958 se jim narodila dcera Lenka. Dalibor byl vždy kreativní a mimořádně zručný. Sám postupně opravil vyhořelý vrak válečného Citroenu, to ale zdaleka nebylo všechno. Složil výuční zkoušku jako provozní elektrikář, zúročil svoje zkušenosti z výroby a podává svůj první zlepšovací návrh a následně i patent na lisování plastových knoflíků. I v dobách, kdy byl občas problém cokoliv sehnat, Daliborovy nápady a rady dále usnadňovaly život rodině, ale i práci jeho spolupracovníkům. Politická situace se přiostřovala, ale on nezahořkl, a i v systému, který ho perzekuoval, pracoval a přihlašoval svoje zlepšovací návrhy dál. V roce 1969 si ho, díky jeho švagrovi, jmenovitě vyžádala Univerzita v Bagdádu a on dovezl svoji rodinu autem Škoda 1202 z Vyškova až do dalekého Iráku. Po návratu z Iráku se již na původní místo nevrátil, neboť mu práci, díky jeho zlepšovacím návrhům a patentům, nabídla Zbrojovka Vyškov. Od roku 1974 již pracoval jako vedoucí vývojové konstrukce a na jeho kontě přibyly další zlepšovací návrhy a patenty. Tentokrát v oblasti termoregulační techniky. Rok 1989 znamenal pro rodinu Blažků velkou změnu a restituce rodinné firmy vrátila Dalibora a jeho rodinu zpátky do Poděbrad. S mimořádným nasazením se vrhnul spolu se svojí sestrou do obnovení rodinné firmy, ale nešlo to snadno a cesta k prosperitě firmy byla složitá. Zlomem se stal rok 1997, Dalibor zúročil svoje zkušenosti z vývoje nových produktů. Ačkoliv se firma potácela v dluzích, on věřil tomu, že ji zachrání jeho nejnovější vynález – skleněný pilník. Nevěřili mu ani jeho nejbližší, ale on šel dál za svým snem. Díky němu firma opět ožila. Čas ale rychle ubíhal, a tak nakonec předal řízení firmy své dceři a zeťovi a věnoval se spolu s manželkou Milenou svým vnoučatům, Haně a Honzovi. S Milenou v roce 2007 oslavili zlatou svatbu, vykoupili zpět polovinu rodinné vily a nechali ji zrekonstruovat možná už více pro svoje potomky než sami pro sebe. V roce 2011 Milena po těžké nemoci umírá a on zůstává sám. Samotu těžce snáší a po závažném úrazu je v kritickém stavu hospitalizován. Z nemocnice v Městci Králové se již s ohledem na svůj zdravotní stav nemůže vrátit domů a je v péči domova pro seniory v Pňově. Dcera Lenka, sestra Drahoslava i ostatní členové rodiny za ním často jezdí a jeho stav se pomalu zlepšuje. Přesto však trpí částečnou ztrátou paměti a dalšími zdravotními obtížemi. Rád ale hraje karty a aktivně se zapojuje do života v novém domově. Po poslední ztrátě, kterou je smrt jeho milované sestry, se jeho zdraví znovu postupně zhoršuje a ani časté návštěvy dcery tento stav již nedokázaly změnit. (LZ)