*1900 – †1965
Jeden z hrdinů druhé světové války, brigádní generál Alois Boček odpočívá na poděbradském hřbitově na přání pozůstalé rodiny, která v Poděbradech svého času našla svůj druhý domov. Třebaže sám generál neměl k Poděbradům výraznější vztah, je neoddiskutovatelný fakt, že jeho životní pouť skončila právě v Poděbradech, kde byl pohřben s vojenskými poctami do hrobu rodiny Plachých. Narodil se v Pozořicích u Slavkova. Otec Josef Boček (1867–1927) byl ze Šumic. Za manželku měl Marii Vašíčkovou (1871–1927) z Velatic. První syn Josef se narodil ještě v Šumicích, pak se rodina přestěhovala do Pozořic, kde se jim narodili dvě dcery Marie a Štěpánka a nejmladší syn Alois. Měšťanskou školu vychodil ve Šlapanicích a už od čtrnácti let pracoval v textilních továrnách v Brně. Samostudiem se připravoval ke složení maturitní zkoušky. V létě 1919 se jako dobrovolník sokolského praporu zúčastnil tažení proti příslušníkům armády Maďarské republiky. Následující dva roky vykonával vojenskou základní službu u dělostřeleckého pluku v Mukačevu a tam se rozhodl, že se stane vojákem z povolání. Vystudoval bratislavskou školu pro dělostřelecké důstojníky a jako perspektivní kádr byl vybrán ke studiu na Vojenské akademii v Hranicích, kam nastoupil v roce 1924. V roce 1926 byl vyřazen ze školy v hodnosti poručíka a nastoupil k dělostřeleckému pluku ve Znojmě a potom v Táboře. V roce 1935 získal od vojenských úřadů povolení k sňatku s Marií Plachou (*1914). Svatba se konala v Mladé Boleslavi. V roce 1937 se novomanželům narodil syn Jiří a rok nato dcera Jarmila. Bohužel, obě děti v raném věku zemřely. Po Mnichovské dohodě byl Alois Boček přeškolen na místo obecního tajemníka v Táboře, kde se také zapojil do činnosti vznikající odbojové organizace Obrana národa. Vzhledem k odhalení a hrozícímu zatčení v polovině února 1940 tajně opustil Protektorát. V Bělehradu vstoupil do Československé zahraniční armády. Přes Istanbul a Francii se krkolomně dostal do Anglie, kde byl přiřazen k dělostřeleckému oddílu v hodnosti štábního kapitána. Na začátku roku 1944 požádal o přesun na frontu k Československému armádnímu sboru v Sovětském svazu. V Sadaguře se stal velitelem 5. dělostřeleckého pluku, s nímž prošel boji od Dukly až do Prahy. Pod velením majora a od 7. 3. 1945 podplukovníka Aloise Bočka se jeho pluk vyznamenal v dělostřelecké bitvě u Jasla, kde československé síly zcela zdecimovaly německou obranu. U Jasla působilo asi 2500 československých vojáků a důstojníků s 94 děly a minomety. Díky tomu, se tato bojová akce stala největším válečným nasazením československého dělostřelectva v dějinách. Po válce se Alois Boček setkal s manželkou, která byla od roku 1942 vězněna v internačním táboře. V červnu 1945 byl 5. dělostřelecký pluk reorganizován na 1. těžkou dělostřeleckou brigádu s velitelstvím v Rakovníku a velitelem se stal Alois Boček, povýšený na plukovníka dělostřelectva. S brigádou se během vyostření vztahů s Polskem na přelomu června a července 1945 zúčastnil nasazení na Těšínsku. Od listopadu 1947 působil ve funkci náčelníka štábu dělostřelectva Československé lidové armády. Díky působení v bojích na východní frontě se mu první čistky v armádě vyhnuly a v roce 1949 byl dokonce povýšen na brigádního generála a jmenován velitelem Dělostřeleckého učiliště v Olomouci a následně velitelem dělostřelectva IV. sboru v Brně. Tady ho v květnu 1951 postihl těžký srdeční záchvat a po delší léčbě propuštěn do zálohy. S manželkou se přestěhoval do Brodku u Přerova a později do Doks u České Lípy, kde se věnoval doškolování důstojníků v záloze. Generál Boček byl nositelem celé řady vyznamenání, jako byl Válečný kříž 1939, medaile Za chrabrost před nepřítelem, kříž Řádu bílého lva „Za vítězství“ Zahraniční vyznamenání zastupují například sovětský Řád Vlastenecké války, rumunský řád „Steaua Romanici“ cu spade in gradul de „Ofiter“ cu panglica de „Virtute Militara“ (1947) či stříbrný kříž polského řádu Virtuti Military. (LL)