*1934
Rodák z moravského Slovácka měl 8 sourozenců. Nejen z toho důvodu byl jeho život plný bídy a chudoby. Ještě horší situace nastala za druhé světové války, protože otec byl totálně nasazený v Německu. Tam navíc po výbuchu bomby utrpěl nervový šok, který ho na sklonku života přivedl do psychiatrické léčebny. Josef nepatřil k nejpilnějším žákům. I proto měl rovnou po škole jít pracovat. Jenže matka se přimluvila a její zásluhou nastoupil do učení na zámečníka v Královopolských strojírnách v Brně. Z učňáku jako proletářské dítě přešel na průmyslovku a škola ho začala bavit. Na internátu poprvé jedl příborem, měl vlastní skříň a postel jen pro sebe. To byl úplně jiný svět pro kluka z chalupnické rodiny. Nebylo divu, že ho okouzlila ideologie komunismu jako tisícům vrstevníků z podobně chudých poměrů, kterým se náhle otevíral nový, lepší život. S ním přišel i sport, do té doby zcela neznámý pojem. Ke sportu ho motivoval příběh Emila Zátopka. V běhu objevil nový smysl života a následné přijetí na Institut tělesné výchovy a sportu v Praze tuhle zásadní životní změnu jen potvrdilo. Absolvoval s červeným diplomem. Pracoval jako pionýrský instruktor, věnoval se dětem a současně začal víc vnímat svět kolem sebe. Jako jeden z nejlepších studentů školy a současně dělnický kádr byl v roce 1957 doporučen ke vstupu do KSČ. Po vojenské službě, kterou absolvoval ve sportovní rotě Rudé hvězdy, nastoupil na pozici okresního tělovýchovného metodika v Teplicích. Odtud přešel na vysokou školu v Ústí nad Labem, kde měl na starosti branné kurzy. S budoucí manželkou Jitkou se potkávali na různých soutěžích. Josefovi imponovalo, že byla dcerou v té době nejlepší československé tenistky Vlasty Holečkové. Vzali se den po Josefově promoci a v roce 1960 se jim narodil první syn Martin, který však od narození trpěl nervovou chorobou. Další dvě těhotenství skončila předčasným potratem. Teprve v letech 1968 a 1969 se narodili další synové Jan a Jiří. Období kolem 21. srpna 1968 patřilo asi k nejdramatičtějším v životě Josefa Bubeníka. Byl opakovaně navržen do fakultního výboru KSČ, tentokrát však již s přívlastkem normalizační. Při prvním návrhu před rokem se ještě vymluvil na rizikové těhotenství manželky a přípravu doktorandské práce. Teď už výmluvy došly. Jenže pak velmi brzy přišly prověrky a Josef Bubeník byl vyloučen nejen z KSČ, ale musel opustit i školu. Ten dvojitý odchod jen oddálila akutní operace páteře. Po uzdravení si začal užívat do té doby trochu opomíjený rodinný život. Přijal nabídku učit tělocvik na průmyslovce v Ústí nad Labem, kde si však nesedl s ředitelem, který myslel, že za nabídku v nouzi bude jeho věrným přitakávačem. Spory je přivedly až k soudu, když se Josef ohradil proti udělené důtce a soud překvapivě vyhrál. Dnes bychom moderním termínem řekli boxing, pokračoval, až u mladého učitele diagnostikovali nemoc z povolání. Novou práci si našel jako skladník u dráhy, protože na lepší povolání s kádrovým posudkem neměl šanci. Měl opět víc času a začal s rodinou sportovat a zapojil se jako kondiční trenér do vyhlášených tenisových kempů, které v Ústí nad Labem pořádala jeho slavná tchýně. Tenis však byl stále považován za buržoazní sport a bylo nepřijatelné, aby si jím někdo v ČSSR vydělával a všechno nakonec skončilo, že Vlasta Holečková a tím i její zeť dostali doživotní zákaz trenérské činnosti. Josef dál pokračoval u dráhy a jednou objevil domeček v Rájově u Mariánských Lázní, kam se rodina přestěhovala. Přišel rok 1989, syn Jan se stal předsedou stávkového výboru studentů na medicíně a společně s Martinem Mejstříkem a Šimonem Pánkem nakonec řídili celé studentské hnutí. Po Sametové revoluci se Jan stal nejmladším poslancem Federálního shromáždění, byl také členem Komise 17. listopadu. Nejstarší syn Martin absolvoval střední zemědělskou školu. Protože velmi dobře hrál basketbal, přes sport se dostal na vysokou školu zemědělskou. Po revoluci nějakou dobu podnikal. Jiří vystudoval stavařinu a stal se úspěšným stavebním inženýrem, ale v roce 2018 tragicky zahynul. Deset let před tím se Bubeníkovi přestěhovali do Poděbrad, protože se do místa svého rodiště na zbytek života vrátila i tchýně Vlasta Holečková. A v Poděbradech Bubeníkovi žijí v rodinné vilce až dosud. (LL)