*1939
Narodila se jako Blanka Kuklová ve Vrbové Lhotě na začátku 2. světové války. První světovou válku poznala z tatínkova vyprávění. Jeho otec se sice z války vrátil, ale už po dvou měsících na následky zranění zemřel. Tatínkova maminka zemřela půl roku poté. Zůstalo 6 sirotků, 5 děvčata a tatínek jako jediný syn, v té době čtrnáctiletý se musel postarat o sestry. Zvládl to, i když se celou dobu potýkali s chudobou. Druhou světovou válku Blanka prožila jako dítě. Všechno se změnilo po roce 1948, kdy se násilně kolektivizovalo zemědělství, ale rodiče, kteří měli menší prosperující hospodářství, do JZD vstoupit nechtěli. Za jejich zásadový postoj zaplatila o pět let starší sestra, kterou vyhodili ze septimy gymnázia v Poděbradech a režim jí nedovolil studia dokončit na žádné jiné škole v republice. Nesrovnatelně horší událost pro všechny však byla sebevražda maminky v den, kdy sestra přišla naposledy ze školy 29. ledna 1952. Rodina následně přišla o veškeré polnosti a tatínek začal pracovat v továrně v Pečkách. Ale ani tento stav nepřinesl rodině Kuklových klid. Blanka v roce 1954 dokončila školní docházku, a protože celou základní školu měla vždy vyznamenání, automaticky předpokládala, že bude pokračovat na poděbradském gymnáziu. Ale protože podle vládnoucí strany pocházela z „reakcionářské“ rodiny, měla podle rozhodnutí školského odboru ONV nastoupit na Slovensku do učení ve městě Partyzánské, kde byla velká obuvnická továrna. Měla tak být zbavena negativního vlivu rodiny. Ovšem bojovnice Blanka se nevzdala. Bez vědomí tatínka napsala tehdejšímu prezidentovi Antonínu Zápotockému. Vylíčila celou historii rodiny, přiložila všechna vysvědčení a chtěla znát odpověď na jedinou otázku. Proč nesmím studovat na gymnáziu? Do týdne přišla překvapivá odpověď, že prý došlo k chybě… A Blanka nastoupila na vysněnou střední školu. Její pozdější manžel Bedřich Budka pocházel ze stejné vesnice a až do maturity byli spolužáci. Manžel pak vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Praze a stal se inženýrem agronomie. Ovšem už během studií se oženil a narodil se mu syn Bedřich, to bylo v roce 1962. Jenže když mu byly dva roky, manželství se rozpadlo a syn zůstal v jeho péči. Blanka s Bedřichem se potkali o prázdninách roku 1967 doma ve Vrbové Lhotě. Malému Beďanovi bylo v té době kolem 5 let a evidentně mu chyběla máma. A tak někdy na podzim téhož roku Blanku poprosil, jestli jí může říkat mami. V lednu následovala svatba, malého Beďana později adoptovala a stala se tak jeho právoplatnou matkou. Oba partneři se sblížili právě díky synovi, který později vystudoval vysokou školu ekonomickou a navzdory všem turbulencím v oboru zůstal do dnešních dnů. V červnu roku 1969 se novomanželům Budkovým narodil syn Jan, který vystudoval lesní inženýrství a v současné době pracuje jako IT technik v Praze. Oba synové mají rodiny a oba po dvou synech. Blanka Budková celý život zůstala věrná Vrbové Lhotě a s Poděbrady ji spojuje maturita v roce 1957 na jedenáctileté střední škole (což bylo původní Gymnázium Jiřího z Poděbrad). Teprve po roce 1989 dostala škola zpět svůj původní důstojný název, jak s potěšením přivítala i Blanka Budková, která právě s touto školou spojila velkou část svého profesního života. Po maturitě začala studovat Vysokou školu pedagogickou v Praze, ale v důsledku školských reforem nakonec studium zakončila v roce 1961 na Univerzitě Karlově. Dva roky učila na jedenáctiletce v Příbrami a pak až do roku 1970 na FTVS v Praze. Potom se už definitivně vrátila do rodné „alma mater“ a na poděbradském gymnáziu pracovala až do roku 2016. Do roku 1989 učila především němčinu, ale od roku 1989 to už byla pouze angličtina. Díky výuce jazyků byla naštěstí ušetřena nejrůznějším ideologickým výkladům, protože jazyk zůstane jazykem. Po listopadu 1989 byla na shromáždění studentů v tělocvičně jediná z učitelského sboru, která se zastala studentů, když jim začali vyhrožovat přítomní aparátnici z OV KSČ. Proto ji studenti spontánně požádali, aby se stala ředitelkou školy. Vyhověl jim jen na přechodnou dobu, ale kandidovat na ředitele odmítla, protože nejšťastnější se cítí za katedrou, ředitelská úředničina by ji prý určitě zabila. (LL)