*1942 – †2019
Narodila se sice v Praze, kde také vychodila první třídu, jenže události roku 1948 změnily výrazně život jinak poklidně žijící rodiny. Z otce, úspěšného obchodního referenta, výborně ovládajícího německý jazyk, se rázem stal pomocný dělník Eternitových závodů Beroun. Rodina se nuceně přestěhovala a malá Jitka spolu s bratrem Antonínem dál prožívala svá školní léta a dospívání v Berouně. Krásná zvlněná krajina Berounska se tak navždy stala krajinou jejího srdce a pokaždé se sem ráda vracela. Hudební nadání ji přivedlo ke hře na housle a na klavír, ale opravdu si zamilovala právě klavír. Než si nešťastnou náhodou poranila malíček, hrála opravdu bravurně. Kromě hry na klavír ráda trávila také čas zpěvem a tancem v tanečním kroužku lidových písní Berounska. Po maturitě v roce 1959 se rozhodla pro studium učitelství – obor český jazyk-dějepis-hudební výchova na Pedagogickém institutu v Brandýse nad Labem. V Brandýse se seznámila i se svým budoucím manželem Pavlem Burianem pocházejícím z Poděbrad. První učitelské zkušenosti získávala v základní škole v Nučicích u Berouna. Po dvou letech se vdala a v roce 1965 se přestěhovala do Poděbrad. Přestože se na Berounsko s manželem a s dětmi často vracela, Poděbrady a jejich okolí si hluboce zamilovala. Zanedlouho po příchodu do Poděbrad o jejich historii věděla mnohem víc, než leckterý místní patriot. První školní rok učila na základní škole v Pečkách, v dalších letech (až do odchodu do penze) učila na jedné ze dvou základních škol v Poděbradech. A jak s oblibou s nadsázkou říkala, v letech 1967 až 1998 se seznámila a zdravila s polovinou dětí a rodičů žijících v Poděbradech. Pedagogické práci se věnovala s plným nasazením. Přestože byla přísná a náročná, na druhou stranu ale rozuměla dětskému chápání světa a byla k dětem spravedlivá a přátelská. Měla tak přirozenou autoritu a děti ji měly rády. V pozdějších letech často její bývalí žáci říkali, že to, co je naučila na základní škole, jim vystačilo až do maturity. Mnohá z jejích bývalých žákyň dodnes také ráda vzpomíná na krásné chvíle strávené ve školním pěveckém sboru Radost, který řadu let na základní škole v Poděbradech vedla. Ostatně i současné vedoucí úspěšných poděbradských školních pěveckých souborů jsou jejími žačkami. Po několik let také vedla poděbradský Sbor pro občanské záležitosti. O to, aby právě ona oddávala nastávající manžele, byl nebývalý zájem. Její obliby na veřejnosti i angažovanosti si všimly i politické špičky města a v roce 1984 ji přemluvily, aby přijala místo ve vedení města. Brzy poznala, jak naivní byla, když si myslela, že jako místopředsedkyně Městského národního výboru v oblasti kultury něco změní. Velice se trápila, doslova chřadla, toužila vrátit se zpět do školy, což v té době vůbec nebylo snadné. Z funkce se buď stoupalo nahoru, nebo se klesalo do zapomnění. Toho se nebála a nakonec dosáhla svého a do školy se v roce 1986 šťastně vrátila. Posledních osmnáct let jejího života ji v běžném užívání života omezovala na těle i na duši těžká Parkinsonova nemoc. Jitka ale nepatřila však k těm, kteří se vzdávají. Nemoci vzdorovala činorodou smysluplnou prací. Mnoho hodin strávila na své milované zahrádce, zabývala se vytvářením rodokmenů několika blízkých rodin, zapisovala rodinné příběhy, které by jinak upadly v zapomnění, sbírala staré klíče, je autorkou mnoha hezkých veršů, které dokládají její osobní statečnosti a sílu vzdorovat nepřízni osudu. Závěrečná léta života jí prosvětlil zejména vnuk Jan, kterému se s láskou věnovala. V životě, který řadu let opravdu nebyl lehký, toho mnoho zažila. Byla oddána své práci, vážila si svých spolupracovníků i přátel. Byla přirozeným tmelitelem rodiny, přitahovala lidi svým intelektem, vzdělaností, přátelskostí, výtvarným vkusem, hudebním a literárním nadáním, vztahem k přírodě a historii i bezelstnou skromností. (PB)