*1800 – †1869
Francouzský sochař a karikaturista sice nikdy v Poděbradech nebyl a velmi pravděpodobně ani netušil, že takové město vůbec existuje, ale přesto právem patří do naší galerie významných osobností, protože část jeho výjimečného díla, která je součástí majetku Polabského muzea v Poděbradech, patří k zdejším nejcennějším exponátům. Jean Pierre se narodil v Paříži do umělecké rodiny. Otec byl řezbář, starší bratr Antoine-Laurent byl rovněž sochař a synovec Edouard Joseph se živil jako portrétní malíř. Jean Pierre vystudoval klasické sochařství se zaměřením na portrét na prestižním pařížském ústavu École nationale supérieure des beaux-arts. Zpočátku se věnoval portrétní a hřbitovní plastice a také tvořil na zakázku monumentální pomníky. Například to byla královna Viktorie (1855) pro Světovou výstavu v Londýně, nebo v rodném městě Rouen pomník „francouzskému Mozartovi“ François Adrien Boieldiemu (1839). Přesto jeho největším uměleckým počinem byl náhodný nápad, který zpočátku představoval jen odpočinkovou zábavu, ale postupem času se stal nosným pilířem jeho díla. Vytvářel nápadité sochařské karikatury známých osobností, jako byli herci, spisovatelé, skladatelé, malíři a politici. Za jeho života byly karikatury velmi módní a vyhledávanou záležitostí a Dantan vytvořil přes 400 originálů. Pracoval především se sádrou a terakotou. Pohyboval se na výsluní salónů pařížské smetánky, kterou svým dílem duchaplně bavil, když se smál lidským slabostem, které dokonale odkrýval ve svých karikaturách, které sám nazýval jako šarže (les charges). Dokázal velmi rychle zachytit a satiricky přehodnotit vlastnosti i charakteristické rysy portrétované osoby. Tvořil velmi rychle. Traduje se, že třeba sošku Paganiniho prý uhnětl v nápovědní budce během deseti minut při jeho vystoupení v Theâtre Italien. Ve svém ateliéru vybudoval expozici, která se stala nepominutelnou atrakcí při návštěvě francouzské metropole. Pařížské Varieté často uvádělo živé obrazy napodobující jeho sošky a stejně tak pařížská Opera uvedla s velkým úspěchem v roce 1834 na maškarním plese čtverylku Dantanových šarží. Soudobý tisk mu přezdíval Michelangelo hrbáčů nebo Prométheus sochařské satiry. Jeho tvorba je v sochařském světě bezesporu stále zajímavou kuriozitou. Obliba drobných sošek vedla svébytného umělce k odlévání terakotových originálů do sádrových kopií. Byl si vědom potřeby zachovat své dílo v trvalejším materiálu, ale do bronzu odlil jen zlomek svého výtvarného odkazu. Po Dantanově smrti velká část terakotových plastik byla zničena a jen část z nich dnes tvoří nejrozsáhlejší soubor tak zvaný Dantanorama v pařížském Muzeu Carnavalet. Dantanovo dílo bylo v dražbě z velké části rozprodáno, čímž došlo k jeho rozptýlení po celé Evropě. Například bavorský vévoda Maxmilián vyzdobil Dantanovými soškami divadelní sál v Mnichově. Část sošek po celé Evropě skoupil velvyslanec v Rusku kníže Stanislav Sayn z Wittgensteinu a umístil je v reprezentativních místnostech svého paláce v Petrohradě. Po jeho smrti se dostala kolekce do vlastnictví vzdálených příbuzných knížat Hohenlohe, majitelů poděbradského panství. A tak největší mimofrancouzskou sbírku, která čítá 47 sošek (například Balzac, Paganini, Liszt, Rossini, Wellington, ale také portréty osob, které jsou dnes širší veřejnosti již v podstatě neznámé) získala kněžna Chariclea Hohenlohe na počátku 20. století. Později celou sbírku věnovala Hellichovu (dnes Polabskému) muzeu v Poděbradech. Dantanovo jméno i dílo by zapadlo v zapomnění, až teprve začátkem 20. století byl znovu objeven jako předchůdce výtvarného expresionismu. Skutečnost, že po jeho smrti byly tělesné ostatky převezeny z Baden-Badenu, kde zemřel, do Paříže a byl pohřeben na legendárním hřbitově Père Lachaise, svědčí o tom, že za svého života skutečně patřil k uznávaným a ceněným umělcům. A jeho odkaz patří k poděbradským pokladům. (LL)