*1878 – †1930
K Poděbradům se váže jen jeden příběh spojený s celoživotní vášní české operní pěvkyně světového formátu Emy Destinnové. Pocházela z vážené a zámožné pražské rodiny. Její původní jméno znělo Emilie Pavlína Kittlová. Krásný hlas získala po své matce, která měla krátce i angažmá v pařížské opeře. A zřejmě mateřské povinnosti jí zabránily v hvězdné kariéře. Ema měla čtyři sourozence, přičemž právě u ní se pěvecké nadání projevovalo už od malička. Zpěv ji učila nejlepší učitelka té doby Marie Loewe-Desti, po níž si zvolila umělecký pseudonym. Výchově k herectví se ujala zase přední herečka Národního divadla Otýlie Sklenářová – Malá. Ema zpočátku neuspěla s angažmá v Národním divadle ani v Drážďanech, ale už v roce 1898 potvrdil sám císař Vilem II. Emu Destinnovou jako první dramatický soprán berlínské Dvorní opery. Nakonec po deseti úspěšných letech přes Bayreuth, Paříž a Londýn vystoupila i v milovaném Národním divadle. Jejím nejslavnějším jevištním partnerem byl legendární tenor Enrico Caruso. Skutečným uměleckým vrcholem pak bylo její několikaleté působení v nejprestižnější operní scéně světa, v newyorské Metropolitní opeře. Oslnivou kariéru však přerušila I. světová válka. Rakouskými úřady byla považována za vyzvědačku, byla pod dohledem policie a pro její neskrývaná vlastenecká snažení nemohla veřejně vystupovat. Po válce se už Destinnové plně nepodařilo navázat na dosažené úspěchy a začala se stahovat do ústraní i kvůli vzrůstající obezitě. Nejvýznamnější světové metropole dobyla svým zpěvem, zažila triumfy, ale pokaždé se velmi ráda vracela domů. A tam se horlivě věnovala psaní romantických románů, neúspěšné výrobě likérů, okultním vědám a rybaření. Právě rybaření byla náruživost, které byla ochotná věnovat dlouhé hodiny i zdraví. Celé dny totiž dokázala sedět na břehu či v loďce, naslouchajíc rytmickému šplouchání vody. Ačkoliv byla vášnivou rybářkou a ráda se chlubila úlovky, o ulovené ryby nejevila už valného zájmu. Většinu úlovků rozdala, některým rybám darovala svobodu. A právě její jméno je propojené s Poděbrady přes její rybářskou vášeň. V archivu poděbradského muzea je uložený dopis, který tato obdivuhodná žena poslala v době 1. světové války do Poděbrad, svému příteli, řediteli kůru a sbormistrovi Hlaholu Františku Procházkovi: „Vážený starý příteli, děkuji srdečně za milé pozvání do Poděbrad, ale na ryby už tam jakživa nepůjdu. Vyjela jsem si tam jednou na lov do nějakých tůní a stála jsem tam 3 hodiny po kotníky v bahně. Nezabrala ani ouklej, za to ale zabrali komáři tak důkladně, že mě na ¾ snědli (a to je co říct) – nadosmrti tam na ty tůně nepůjdu. Vás však hned po ukončení války přepadnu, neb budu (žasněte), dá-li Bůh Nebeský zdraví, pořádat v Poděbradech koncert…Že bych zapomněla, nebojte se, paměť mám znamenitou a neztratím z ní ani Vás, ani ten koncert… Vaše stará oddaná Ema Destinnová.“ Bohužel nemáme dokladů, že by kdy Ema Destinnová v Poděbradech koncertovala a svůj slib tak splnila. S ohledem na její světovou slávu by takový koncert zcela jistě neušel pozornosti. (JH)