*1873 – †1940
Narodil se v pražském Veleslavíně, na zámečku statkáře Leopolda Dostala (Dostalova matka Anna, roz. Kulichová, pocházela z Poděbradska) a jeho ženy Marie, která v mládí působila jako herečka Prozatímního divadla v Praze (pod uměleckým jménem Marie Horská). Roku 1884 se rodina přestěhovala do Poděbrad, kde se otec stal ředitelem a spolumajitelem cukrovaru. V Husově ulici si nechali postavit vilu se zahradou (Dostalka). Manželé Dostalovi měli jedenáct dětí, pět z nich zdědilo – zřejmě po matce – umělecké nadání. Marie a Hana se věnovaly malířství, Leopolda se stala významnou herečkou Národního divadla, Karel hercem, režisérem a šéfem činohry ND a Adolf Bohuslav v sobě objevil nejen divadelní, ale i básnický talent. Když se rodina Dostalových stěhovala do Poděbrad, bylo Adolfu Bohuslavovi 11 let. Gymnázium absolvoval v Kolíně a od roku 1892 studoval práva na pražské univerzitě. Oboru se však později nevěnoval. Zvítězila touha věnovat se umění, divadlu a literatuře. Už v roce 1901 pomáhal v redakci časopisu Zlatá Praha a v letech 1905–1907 ho i redigoval. Ve stejné době začal časopisecky a knižně uveřejňovat vlastní básně, ovlivněné dekadentní poetikou umělců kolem časopisu Moderní revue, psal pohádky a fejetony ze svých cest. Věnoval se i překladům, zejména z němčiny (Johann Wolfgang Goethe, Gerhart Hauptmann, Heinrich Mann, Hans Sachs, minnesängři), ale také francouzštiny (Edmond Rostand). V letech 1903–1907 působil jako ředitel a dramaturg Švandova divadla na pražském Smíchově a pro jeho potřeby napsal a přeložil několik divadelních her. Roku 1910 odešel z Prahy do Luhačovic, kde se oženil a zakoupil rodinnou vilku. Živil se jako redaktor luhačovických Lázeňských listů, do kterých i sám přispíval. Po vypuknutí světové války roku 1914 narukoval jako záložní důstojník rakousko-uherské armády na haličskou frontu. Složitá vojenská a politická situace na Haliči ho roku 1916 přivedla do polských legií, které bojovaly za samostatné Polsko. Po válce se domů do Československa již nevrátil. Roku 1918 byl převeden do polské armády a sloužil pak na ministerstvu obrany ve Varšavě. Nějaký čas tu působil také jako redaktor časopisu Kultura slowiańska a do polštiny překládal současné české divadelní hry (Karel Čapek: Věc Makropulos, František Langer: Velbloud uchem jehly a další). Krátce působil jako starosta haličského městečka Otinija na Ukrajině. Na začátku druhé světové války, v září 1939, byl jmenován v hodnosti podplukovníka styčným důstojníkem polské armády u tzv. Československého legionu (československých jednotek formujících se na polském území). Po napadení Polska Sovětským svazem se dostal do sovětského zajetí a byl poslán do zajateckého tábora ve Starobielsku. Na jaře 1940 se stal spolu s několika tisíci polských důstojníků obětí snad nejhanebnější vraždy válečných zajatců 20. století v Katyňském lese u Charkova. Bestiální likvidace v režii sovětské tajné služby NKVD nese všechny znaky genocidy. Zavražděni nebyli jen vojáci a policisté z povolání, ale také důstojníci v záloze, představitelé inteligence a národní elity. Dnes je pohřben v Charkově na hřbitově obětí totality. (LK)