FEJGL FRANTIŠEK ST.

800 poděbradských příběhů

*1925 – †2015

Narodil se v obci Rodov, což je dnes součást městečka Smiřice na Královéhradecku. Ze stejné obce pocházel i o 4 roky starší bratranec, slavný český sochař a medailér Milan Knobloch. František byl prostřední ze sourozenců. Měl starší sestru Libuši a mladšího bratra Josefa. Rodiče František a Františka Fejglovi se starali v Rodově o malé hospodářství, a co je důležité, také provozovali místní hostinec, který byl i centrem místní kultury. V hostinci dobře fungoval taneční sál s pódiem, kde se hodně muzicírovalo a pořádala se také ochotnická divadelní představení. Doma se často zpívalo. František žil obklopený hudbou a divadlem. V hostinském sále často vystupovaly nejrůznější kapely, včetně vojenských hudeb a navíc v kraji bylo zvykem, že snad každá vesnice měla vlastní dechovku a někdy i smyčcový soubor. Není divu, že už do šesti let nechali rodiče malého Františka, aby se učil na housle. Údajně první učitel byl bývalý vojenský hudebník. Ale nakonec mu ze všech nástrojů učaroval pozoun a baskřídlovka. To byly jeho osudové instrumenty. Po ukončení základní školy asi rok pracoval v zemědělství a potom nastoupil na dvouletou hospodářskou školu. Za druhé světové války byli u nich v hostinci ubytováni němečtí vojáci. Mladý František neskrýval svůj odpor k okupantům a tak brzy přišla obsílka k totálnímu nasazení do Německa, ale snad shodou náhod se nejistá perspektiva v bombardovaném Německu změnila na nasazení do válečné výroby v továrně Junkers ve Dvoře Králové. Zpočátku byl zaškolován jako svářeč, pracoval u výrobního pásu, pak byl přeškolen na soustruh. Hned v květnu 1945 nastoupil jako dobrovolník do Československé lidové armády, kde byl brzy přeřazen k vojenské hudbě v Hradci Králové. Po ukončení vojenské základní služby v roce 1947 nastoupil jako voják z povolání a hráč na trombón do Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého v Praze. Uvažoval o studiu na konzervatoři, ale protože jako syn kulaka neměl po roce 1948 odpovídající kádrový profil, musel zvolit jen soukromé studium na Státní konzervatoři v Praze u prof. Jaroslava Šimsy. V roce 1949 byl obviněn z údajné protistátní činnosti. Byl zatčen a vyslýchán v nechvalně známém „Domečku“, kde dozorci sadisticky vězně mučili jako zrádce dělnické třídy. František Fejgl byl odsouzen ke ztrátě hodnosti, propuštění z armády a odseděl si 3 a půl měsíce tuhého, nespravedlivého žaláře. Když se později v roce 1969 vyskytla šance požádat o rehabilitaci, tak řízení se vleklo až do roku 1973, kdy byl rozsudek včetně obvinění zrušen v celém rozsahu, jenže celá rehabilitace byla ukončena očištěním až v roce 2003. Po propuštění z vězení v roce 1950 dočasně bydlel u sestry na Křivoklátě, kde pracoval jako pomocný dělník v pivovaře, V roce 1951 uspěl v konkurzu do Státní opery Plzeň, kam měl nastoupit od nové sezóny na podzim roku 1951. Jenže to bylo v době, kdy se už seznámil s budoucí manželkou Hanou. Ta pocházela nedaleko od jeho rodiště z obce Holohlavy, kde její rodiče také provozovali hostinec a zřejmě na některé z hudebních produkcí se seznámili. Jenže Plzeň byla od východních Čech hodně daleko. V zorném poli se proto objevily Poděbrady. Zdejší lázně už znovu začínaly žít kulturním životem a do lázeňské kapely hledaly mladé muzikanty. A tak místo do Plzně v roce 1951 nastoupil do Lázeňského orchestru v Poděbradech. Po příchodu do nového působiště hrál s poděbradskou městskou hudbou kapelníka a skladatele Josefa Jelínka a s tanečním orchestrem složeným z hudebníků lázeňského orchestru Antonína Prima. V roce 1952 mladý pár uzavřel sňatek a společně se rozhodli, že v Poděbradech zakotví natrvalo. V šedesátých letech přešel Lázeňský orchestr pod nového zřizovatele, kterým se stal Středočeský kraj a získal důstojný název Středočeský symfonický orchestr. František Fejgl v orchestru zastával pozici prvního pozounisty, vedoucího skupiny pozounů a skupiny žesťových nástrojů, byl také členem umělecké rady orchestru a v tomto hudebním tělesu strávil celý svůj profesní život. Byl nejdéle zaměstnaným a hrajícím členem poděbradského orchestru. Kromě toho ještě v roce 1963 založil společně s kolegy ze symfonického orchestru populární dechovou hudbu Poděbradka, která nejenže hrála doma i v blízkém a širokém okolí, ale od sedmdesátých let pravidelně účinkovala také ve Vídni v Rakousku. Tam opakovaně dostal i nabídku, že by mohl v Rakousku řídit českou dechovku, ale František byl už příliš srostlý s Poděbrady. Ostatně hrál tady i s dalšími kapelami, jako byla Polabanka Josefa Petráška, na Kolínsku to byl Dechový orchestr spojů, Městská hudba Františka Kmocha. Stejně tak hrál i v Praze v řadě orchestrů i dechovek, jako byl třeba Smyčcový orchestr Karla Valdaufa, Česká kapela, Symfonický orchestr Hradec Králové, Komorní filharmonie Pardubice, FISYO, orchestr Smetanova divadla a mnohá další hudební uskupení. Natočil rovněž řadu rozhlasových a televizních nahrávek nejen pro Československou televizi, ale i pro televizi tehdejší Německé demokratické republiky v Berlíně a Drážďanech. S orchestrem i soukromě procestoval v podstatě celou Evropu a zároveň navštívil USA a Kanadu. Přestože byl profesně hodně rozkročený, vždycky zůstal věrný Poděbradům, kde založil spokojenou rodinu a kde se mu narodili i dva synové František a Jiří. Byl znám svojí veselou a přátelskou povahou. Byl vždy ochoten poradit a pomáhat jak profesionálním tak i amatérským hudebníkům v jejich dalším hudebním růstu. Potkával se s celou řadou osobností z uměleckého světa, z nichž značná část patřila mezi jeho přátele. Seznam osobností by byl neskutečně dlouhý. Asi by začal dirigentem Borisem Masopustem v armádním souboru a v Poděbradech Milošem Kaflukem, Milošem Zelenkou, Františkem Dykem, Vladimírem Válkem, pokračoval by mnoha českými a zahraničními osobnostmi a mohl by končit v oblasti populární hudby třeba Karlem. Vackem, Karlem Valdaufem, Václavem Hybšem a mnoha dalšími. Za zmínku stojí i vzpomínka, že hrál v promenádní kapele ve filmu režiséra Alfréda Radoka Dědeček automobil, který se z větší části natáčel u Poděbrad. Mnoho let rovněž učil na žesťové nástroje v poděbradské Lidové škole umění a tamtéž vedl i úspěšnou žákovskou dechovku. V roce 1985 obdržel státní vyznamenání „Vzorný pracovník kultury“. Velkým koníčkem Františka Fejgla, samozřejmě kromě hudby, byla mykologie, houbaření. Byl členem České mykologické společnosti, v houbách se dokonale orientoval a sbíral je celoročně, i v poděbradském parku. Často za ním chodili přátelé pro určení hub, které nasbírali. Pro Františka a jeho ženu Hanu se staly Poděbrady skutečným domovem, místem kde prožili více jak šedesát let svého života, místem které milovali. Ač oba pocházeli z východních Čech, přáli být si pochováni na poděbradském hřbitově. (LL)