*1861 – †1929
Byl synem filologa, gymnazijního ředitele Ondřeje Franty původně z Poleně od Klatov a matky Marie, rozené Balcarové. Otec svou učitelskou dráhu zahájil v Bánské Bystrici, ale v roce 1861 po pádu Bachova absolutismu musel jako všichni čeští a rakouští úředníci a učitelé opustit Uhry a začal putovat po nejrůznějších školách. V Hradci Králové později dokonce učil mladého Aloise Jiráska. Část svého pedagogického života pobýval právě v Poděbradech, kde se v roce 1856 oženil. V Poděbradech se mu narodil druhorozený syn Bohuslav, který měl ještě pět sourozenců: Karel (1857 – 1945), Marie (1863 – 1934), Jaroslav (1865 – 1947), Zdeněk (1868 – 1943), Ondřej (1869 – 1939). Gymnázium začal studovat v Hradci Králové, ale ve shodě s dalším otcovým přesunem za prací, přestoupil v roce 1873 na pražské Akademické gymnázium. Od roku 1879 byl posluchačem Právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity a akademický titul obhájil v roce 1886. Po jednoroční soudní praxi vstoupil do služeb zemského výboru pro Království české, v němž postupně pracoval v odborech pro věci obecní, okresní, školské a stavební, posléze jako odborový přednosta odboru pro věci stavební a komunální. Vypracoval osnovu nového stavebního řádu pro Prahu a okolí s obsáhlou důvodovou zprávou o stavebním zákonodárství v Evropě. Byl členem vedení Ústřední matice školské, místopředsedou Národní jednoty severočeské a členem Národní rady české, v nichž zastupoval zájmy mladočeské strany. V roce 1890 řídil českou kancelář pro sčítání lidu. K politice mladočechů ho přivedl spolužák z univerzity a pozdější místopředseda mladočechů Václav Škarda, se kterým se v roce 1894 podílel na organizaci zemského sněmu mladočechů v sousedním Nymburce, který přijal důležitou Nymburskou rezoluci, která se na dlouhý čas stala určujícím rysem mladočeské politiky ve smyslu konstruktivní opozice proti planému radikalismu. Pracoval jako šéfredaktor časopisu „Česká stráž“ a byl redaktorem mladočeské „Nové české revue“. Uveřejnil řadu příspěvků k zákonodárství ochrany stavebních památek. V roce 1895 vydal turistického průvodce „Z Tyrol“, což ho inspirovalo k psaní dalších původních českých bedekrů (Slovinské Alpy, Moře adriatické). Odtud už byl jen krok, aby autorsky zaštítil první periodikum českého alpinismu „Alpský věstník“. Franta se zásadně také zasloužil o postavení dosud existující České chaty (Češka koča) v Savinjských Alpách v roce 1900. V právní problematice se velmi angažoval za volební práva žen, o čemž svědčí jeho práce z roku 1913 „Parlamentní právo žen“. Aktivně se účastnil po boku Karla Kramáře reorganizace mladočeské strany a od 1907–18 byl i členem jejího výkonného výboru. Od 1911 zasedal v poslanecké sněmovně Říšské rady a jako první poslanec v monarchii podal ústavnímu výboru parlamentu zprávu o politických právech žen. Od počátku 1915 byl členem vedení tajného výboru Maffie a přímo z pověření T. G. Masaryka jednal ve Švýcarsku se zástupci čtyřdohody o budoucí samostatnosti Československa. Když se v prvních letech války stal dosavadní hlavní tiskový orgán mladočeské strany Národní listy dočasně loajálním vůči vídeňské vládě (i vlivem jiného Poděbraďáka Zdeňka Tobolky), patřil Franta od roku 1917 do okruhu listu Národ, který se profiloval jako radikálně národovecký. Po zatčení Karla Kramáře a Aloise Rašína v mladočeské straně předsedal nelegálnímu odbojovému vedení strany, které čelilo aktivistickému akčnímu výboru. Po obnovení parlamentní činnosti přednesl v Říšské radě v roce 1917 odvážný návrh, aby byli z vězení propuštěni čeští předáci Karel Kramář a Alois Rašín, kteří byli odsouzeni k trestu smrti za vlastizradu. Úspěšně v témže roce prosadil zákonnou předlohu, tzv. „Lex Franta“, která ustanovila, že ve stenografických protokolech parlamentních jednání musely být neněmecké řeči poslanců zaznamenávány v originálním znění, nikoli v německém překladu, což do té doby nebylo přípustné. Na parlamentní půdě patřil k předním odpůrcům dynastické a kompromisní politiky. V Národním výboru československém se aktivně věnoval přípravě zákonodárství samostatného státu. V letech 1918–20 předsedal zemskému správnímu výboru, působil jako poslanec Revolučního národního shromáždění a v letech 1920–25 byl zvolen senátorem Národního shromáždění a předsedou zemského výboru Národně demokratické strany. Svou politickou kariéru uzavřel v letech 1924–25 ve funkci místopředsedy senátu. Na sklonku roku 1925 se pro vleklou chorobu vzdal všech funkcí. (LL)