*1872 – †1938
Z rodných Poděbrad se za svou profesní kariérou bankéře vydal z rodiny ředitele místního cukrovaru Františka Václava Gollera (1839–1911) a matky Kateřiny, rozené Hellerové (1843–1929). Po poděbradské měšťance absolvoval v Praze Českoslovanskou obchodní akademii a začal pracovat v Živnostenské bance, odtud krátce na to v roce 1892 přestoupil do Zemské banky Království českého, v níž přes transformace na Bankovní úřad ministerstva financí a později na Národní banku československou zůstal až do svého penzionování v roce 1935. Jako obchodní ředitel pečoval o obchodní agendu, především emise a cenné papíry. V roce 1919 byl jmenován vrchním Bankovního úřadu ministerstva financí. V roce 1921 byl vyslán do USA, aby navázal styky s bankovními kruhy i zástupci tamních českých a slovenských menšinových organizací. Jako finanční odborník zastupoval ČSR při mezinárodních finančních jednáních, např. po první světové válce v Československém zúčtovacím ústavu pro vzájemné vyrovnání pohledávek a dluhů mezi Rakouskem a ČSR, v roce 1926 ve Společnosti národů, dále hájil zájmy československých majitelů polských, jihoslovanských a rumunských dluhopisů. Koncem dvacátých let se jako předseda výkonného výboru správní komise Šluknovské spořitelny podílel na sanaci postiženého kraje a nakonec v roce 1936 již jako penzista ještě aktivně spolupracoval při likvidaci Centralbank der deutschen Sparkassen in der ČSR. Za Zemskou banku zasedal v Pražské burzovní komoře. Od 1897 působil rovněž na pražské burze pro zboží a cenné papíry. Byl rovněž významný představitelem v Záložně vinohradské, nejprve jako revizor účtů, později, člen výboru, člen ředitelství a místopředseda. 1907–19 Goller také zasedal na Královských Vinohradech jako člen obecního a 1909–19 okresního zastupitelstva. Díky svým praktickým zkušenostem i vysoké kvalifikaci pracoval také jako přísežný soudní znalec, jako mimořádný profesor přednášel od 1921 na Československé vysoké škole obchodní o cenných papírech a byl zkušebním komisařem pro druhou státní zkoušku bankovního odboru. Stal se pokladníkem správního výboru pro vydržování Českoslovanské obchodní akademie, učil v odborných kursech pro spořitelní i bankovní úředníky a pro soudce a právníky. Národohospodářský ústav ČAVU ho jmenoval dopisovatelem. Od 1926 byl členem prezidia ve funkci pokladníka a jednatele obchodního odboru. Goller se od mládí angažoval také společensky. Od devadesátých let 19. století to bylo v Ústřední matici školské, v Akademickém spolku a v Národní besedě, kde patřil k nejstarším čestným členům. Byl rovněž členem Svatoboru, Červeného kříže, Jednoty pro dostavění Chrámu sv. Víta, Společnosti Bedřicha Smetany, Jednoty výtvarných umělců a Spolku výtvarných umělců Mánes, kde mimo jiné pracoval i jako člen stavebního komitétu pro novou budovu spolku. Od 1907 zasedal rovněž ve správě Městských divadel pražských. Podporoval např. Penzijní fond vdov a sirotků po žurnalistech a Jedličkův ústav pro tělesně postižené na Vyšehradě. Do užšího kruhu spolupracovníků profesora Rudolfa Jedličky se zařadil 1911 při budování a organizování pražského sanatoria v Podolí, v jehož správní radě zastával Goller více než dvě desetiletí funkci místopředsedy. Patřil také ke štědrým mecenášům. Například v roce 1930 dal komunálními dlužními úpisy Zemské banky v hodnotě sto tisíc korun základ zvláštnímu fondu, později nazvanému Fond vrchního ředitele Felixe Gollera., jehož prostředky měly financovat cestovní náklady úředníků Zemské banky na studijní cesty do Německa. Už jako pětadvacetiletý v roce 1897 uzavřel sňatek se Selmou Batovcovou (1877 – 1943), dcerou pražského vydavatele Františka Bohuslava Batovce. Manželé měli čtyři děti; lékařku Vlastu Srbovou, advokáta Radima Gollera, historičku Jitku plachou (manželka herce Jiřího Plachého) a Dalibora Gollera, úředníka spořitelny. Rozvětvená rodina odpočívá v monumentální rodinné hrobce na Vinohradském hřbitově v Praze, zbudované podle návrhu Bohuslava Schnircha. (LL)