*1811 – †1884
Rodové kořeny obrozence Karla Havlíka jsou v Žebráku. Jeho otec byl jirchářským mistrem a matka Kateřina pocházela ze známé literární rodiny Hněvkovských. Díky Josefu Jungmannovi, který ho vyučoval na pražském novoměstském gymnáziu, si zamiloval český jazyk a literaturu a později se stal v tomto směru uznávaným znalcem. Když se dal po středoškolských studiích v roce 1833 zapsat na filozofii a práva, samozřejmě hned zapadl do studentské vlastenecké společnosti, v níž se spřátelil s vrstevníkem Karlem Jaromírem Erbenem a dalšími buditeli. Své vlastenecké nadšení pak o prázdninách přenášel i do rodného Žebráku, kde byl horlivým ochotníkem a zprávy o místním divadelním dění hojně posílal do časopisu Květy. Chtěl v Žebráku založit knihovnu a také se těšil zvláštní důvěře u děkana Vojtěcha Nejedlého, který mu svěřil k tisku redakci svých básní i básní Hněvkovského a Puchmajera. V Praze Karel Havlík ochotně pomáhal při vydávání i dalších vlasteneckých spisů a básní. Podle svědectví jeho přítele Antonína Rybičky Havlík byl jeden z mála mladých obrozenců, se kterým přátelsky vycházel introvert Karel Hynek Mácha. Požíval jeho důvěry a dle jeho vrstevníků Havlík byl snad jediný člověk, před nímž geniální podivín Mácha neměl žádné tajemství. A právě Havlík byl také prvním člověkem, kterému Mácha předčítal svůj „Máj“ i jiné povídky. A byl to opět Havlík, který se zastal Máchy proti kritickým odsudkům Chmelenského a Tomíčka. Havlík zůstal ctitelem Máchovým i po jeho smrti. Sbíral jeho roztroušené básně a také mnohé z nich se právě díky jemu zachovaly. Velmi intenzivně se přátelil s Karlem Jaromírem Erbenem, se kterým v roce 1846 společně vydali v duchu vysokoškolského vzdělání obou přátel poněkud překvapivě právní spis „Řád obecní soudní a řád konkursní, též i předpis o stručném řízení v rozepřích civilních“. Pravidelně psával i do různých časopisů jako „Večerní Vyražení“, „Jindy a Nyní“, Pospíšilovy „Květy“. V roce 1845 také upravil českou účetnickou terminologii a podílel se na překladu „Příruční knihy pro vesní rychtáře k seznání důležitosti jejich služby a k poučení o povinnostech jim přináležejících“. Po právnických studiích, která úspěšně dokončil v roce 1837, stal se úředníkem na pražském magistrátu a pobyl tu až do roku 1847. Dalším místem jeho působení byla Sušice a po novém zřízení soudních úřadů se stal asesorem (přísedícím) okresního soudu ve Strakonicích. V letech 1850 až 1855 působil jako soudní adjunkt (pomocný soudní úředník) ve Volyni. V roce 1850 se oženil se vzdálenou sestřenicí Albínou Hněvkovskou ze Žebráka, příbuznou dalšího národního buditele a přítele Šebestiána Hněvkovského, ale už rok po sňatku ovdověl. Do druhého manželství vstoupil v roce 1852 s Aloisií Štěpánovou ze Strakonic. Její bratr Karel byl slavný barytonista. Z druhého manželství se narodil syn Karel (zemřel 1857), Jan (1858), pražský magistrátní úředník, a dcera Růžena (1859), po jejímž narození zemřela i Havlíkova druhá manželka. V roce 1864 završil svou kariéru v justici na pozici soudce v Poděbradech, kde zůstal až do své smrti. Do Poděbrad si přivedl už svou třetí manželku Marii Lomovou z Volyně, kterou si vzal v roce 1861. A v Poděbradech se Havlíkova dcera Růžena zamilovala do lékárníka Jana Hellicha a v roce 1877 si ho vzala za manžela. Podle vzpomínek Havlík ke stáru trpěl vleklou nemocí a dlouhý čas trávil vyšíváním figurálních goblénů. Údajně před smrtí zničil svou bohatou korespondenci s předními českými umělci a obrozenci a skutečně v archivu v Polabském muzeu z Havlíkovy pozůstalosti není téměř nic – až na přepečlivě vyšité figurální gobelíny. Ve své době uznávaný spisovatel a buditel leží veřejností zapomenut v rodinné hrobce Hellichů na poděbradském hřbitově. (JH)