*1851 – †1918
Byl předposledním ze sedmi synů poděbradského lékárníka Emanuela Hellicha (1801 – 1874). Nejstarší Josef (1841 – 1882) pracoval jako úředník u dráhy, Alois (1843 – 1908) lékař a chemik, šéf srbského zdravotnictví, Jindřich (1846 – 1866) cukrovarský úředník, Gustav (1847 – 1908) drogista, Jan (1850 – 1931), lékárník, poděbradský starosta, archeolog a historik a nejmladší Emanuel (1853 – 1866). Bohuslav Hellich vystudoval medicínu a specializoval se na obor psychiatrie. Ale stejně jako jeho bratři měl i pobočného koníčka a tím byla zoologie i touha po poznání dávné minulosti. Jako amatérský zoolog se stal uznávaným znalcem v oboru korýšů, zejména pak perlooček a lasturnatek. A v rámci svého medicínského oboru, kde je mimo jiné autorem prací o mozkomíšních onemocněních a dvojitém vědomí, se také zaměřil na prehistorickou antropologii. Společně s Jindřichem Matiegkem je považován za spoluzakladatele tohoto vědního oboru u nás. Písemným důkazem budiž například jeho rozsáhlé dílo Prehistorické lebky v Čechách (1899), Lebka svaté Ludmily (1903) a také v roce 1905 v Sofii vydal studii O prehistorických lebkách bulharských. Nicméně vrozená umíněnost, tak typická pro rod Hellichů, jej nakonec vedla k přesvědčení, že jeho práce (s ohledem na chudobu srovnávacího materiálu) lze pokládat za pouhou skicu a oboru se dál již věnoval jen okrajově. Pro šíři svých zájmů promoval na lékařské fakultě až v roce 1884. Po promoci pracoval v Zemském ústavu pro choromyslné v Praze, ale už v roce 1886 se stal asistentem na České psychiatrické klinice. V roce 1891 se habilitoval pro psychiatrii a neurologii jako univerzitní docent na české části Univerzity Karlo – Ferdinandovy, kde působil jako suplující profesor. V roce 1894 se ucházel o vedení fakultní psychiatrické kliniky, ale přednost dostal o sedm let mladší Karel Kuffner, který je však dnes považován za zakladatele české vědecké psychiatrie. Hellich byl prohrou velmi pohoršen a vzdal se pedagogické práce i docentury s oficiálním odůvodněním, že chce být blíže praxi a svým pacientům a opustil Prahu. Vědecké práci se věnoval hlavně v době do své habilitace, kdy publikoval práce zejména o histopatologii, věnoval se jak neurologii, tak psychiatrii. Po roce 1894 však dále již vědecky nepublikoval. Odešel do Dobřan, kde pracoval jako primář v ústavu pro choromyslné, v roce 1905 přešel do ústavu v Opařanech. V roce 1908 se vrátil do Prahy a stal se ředitelem Zemského ústavu pro choromyslné v Kateřinské ulici. V roce 1913 byl jmenován vrchním ředitelem nového ústavu v Bohnicích, kde působil do konce svého života. Léčebnu musel, po opakovaných stížnostech podřízených a pod politickým nátlakem i skandalizování v médiích, opustit jeho zakladatel a skvělý organizátor i originální psychiatrický praktik Jan Hraše, protože byl obviňován z despotismu. Nově nastoupivší Hellich, který přišel do Bohnic v předvečer 1. světové války, pak byl pravým opakem Hrašeho a jeho podřízení o něm hovořili jako o laskavém, smířlivém a vlídném řediteli. V Bohnicích v medicínské praxi pokračoval v linii Dr. Hraše a pokusil se i v komplikovaných časech velké války vybudovat moderní psychiatrický ústav. Během válečných let počet nemocných překračoval dva tisíce pacientů a k tomu přicházeli další demobilizovaní vojáci z fronty s psychickými problémy. K tomu všemu měl MUDr. Hellich jen značně omezený počet zřízenců a pouhých sedm lékařů. Krátce po vypuknutí války bez předsudků krátce zaměstnal i první českou ženu lékařku Annu Bayerovu, která ve svých 62 letech pro konzervativní předpojatost kvůli pohlaví, dosud nikde v Čechách nenašla odborné uplatnění. V důsledku válečné ekonomiky se v ústavu výrazně zvýšila úmrtnost, která, jak sám Hellich uváděl, byla důsledkem potravinové nouze, protože ošetřovaní si neustále stěžovali na nedostatek chleba, brali ho násilím slabším a snědli vše, co našli. Stejně tak scházelo uhlí, místo elektrickým proudem si v ústavu svítili petrolejkami, což výrazně zvyšovalo nebezpečí požárů. Většinu svého funkčního období se sice musel podřizovat rozhodnutím týlového válečného režimu, přesto prokázal své nesporné manažerské kvality, když nejenže udržel chod samotného ústavu, ale i nadále pokračoval ve výstavbě dalších pavilonů. Jeho zásluhou byla také na přelomu let 1914 a 1915 zahájena stavba ústavního kostela sv. Václava (dokončen 1. 11. 1919). Po opakovaných urgencích Zemská správní komise schválila stavbu kostela jako válečnou podporu nezaměstnaného lidu dělného. Ředitel Hellich zemřel po ročním nerovném souboji s rakovinou krku. Jeho ostatky byly převezeny do rodných Poděbrad a uloženy v rodinné hrobce v Kluku. (LL)