
*1894 – †1944, *1906 – †1978
Příběh dvou bratrů, z nichž ten starší statečně bojoval proti totalitě a druhý jiné totalitě oddaně sloužil, zdaleka není úplný a zasloužil by si mnohem víc údajů. Přesto i tak je výmluvným svědectvím doby. František Hodač se vyučil holičem. Během 1. světové války byl v roce 1917 zajat na ruské frontě a krátce nato vstoupil do Československých legií k 4. střeleckému pluku a po mnoha strádáních se v roce 1920 vrátil do vlasti, kde doma v Poděbradech nastoupil jako úředník Okresní nemocenské pojišťovny. Za okupace však byl jako bývalý ruský legionář propuštěn a předčasně pensionován. Byl zapálený sociální demokrat, vlastenec, obdivoval prezidenta Masaryka, na radnici dokonce působil jako náměstek starosty Poděbrad. Od počátku okupace se snažil zapojit do ilegální činnosti, na kterou se připravoval už od Mnichovské dohody. Celý odboj v protektorátu byl zpočátku ochromen akcí zvanou Albrecht I., která byla Němci vyhlášena 1. září 1939 a nevyhnula se ani Poděbradům. Jednalo se o rozsáhlou zatýkací akci, která postihovala všechny vrstvy českého obyvatelstva. Zátah byl připravován už od června 1939, kdy gestapo za pomoci protektorátních bezpečnostních složek sestavovalo seznamy potenciálních nepřátel říše. Zejména šlo o komunisty, sociální demokraty, funkcionáře Sokola, legionáře a intelektuální elitu národa. V Poděbradech byl zatčen, mimo jiné i vedoucí ilegální místní odbojové organizace Maffie policejní komisař Leopold Bašta. František Hodač bez váhání následně zaujal jeho místo. Vznikla nová odbojová skupina Hodač-Wolf. Tato skupina byla napojená na ÚVOD, tedy na Ústřední vedení odboje domácího a František Hodač měl přímý kontakt i na generála Eliáše. Hodač do odbojové skupiny přivedl mnoho spolehlivých úředníků právě z nemocenské pojišťovny, kteří měli převážně distribuovat ilegální tiskoviny a finanční pomoc perzekuovaným rodinám. Přestože František Hodač odvážně pracoval v ilegalitě, na druhé straně měl údajně až panický strach z prozrazení, zatčení, výslechů a mučení. K tomu, bohužel, došlo v říjnu 1942. František Hodač byl zatčen společně s Jiřím Wolfem a listonošem Rudolfem Vaňkem. Psychicky i fyzicky zlomený Hodač po krutých výsleších začal jmenovat své spolupracovníky a věznice v Kolíně a v Kutné Hoře se začaly plnit lidmi z Poděbrad. Největší vlna zatýkání proběhla 17. listopadu 1942, kdy byli zatčeni zaměstnanci okresní nemocenské pojišťovny: Václav Polák, František Hampl. František Vítek a Jaroslav Piroutek a také Marie Wolfová, žena Jiřího Wolfa. Ten na rozdíl od Hodače žádná jména spolupracovníků neprozradil a raději spáchal 18. listopadu 1942 na cele v Kutné Hoře sebevraždu. Ze spisů o výsleších je zřejmé, že František Hodač hrál závod s časem a vždy po nějaké době vyzradil další jméno spolupracovníka. Motivací mu bylo, aby ho konec války zastihl ještě ve vazbě a nikoliv na popravišti a myslel, že tak celá odbojová skupina, byť ve vězení, se dočká konce války. Není bez zajímavosti, že Hodačova manželka Marie, za svobodna Fremderová, měla dva bratry Františka a Jiřího. Jiří měl být v dané době registrován jako německý státní příslušník a Františku Hodači se snažil pomoci. Sám František Hodač se o Jiřím v jednom dopisu vyjadřoval jako o členu NSDAP a žádal ho o pomoc. Leč neúspěšně. Prodlužování výslechů vydrželo až do 14. června 1944, kdy v Norimberku proběhl soud se členy skupiny s Františkem Hodačem, Rudolfem Vaňkem, MUDr. Vojtěchem Sailerem, MUDr. Václavem Kryšpínem, Františkem Vítkem a Janem Radou. Rozsudky byly předem dané. František Hodač a Rudolf Vaněk byli odsouzeni k trestu smrti. Později se ukázalo, že František Hodač gestapu zdaleka neprozradil vše, co věděl. V roce 1946 mu prezident E. Beneš udělil in memoriam za zásluhy o osvobození republiky Československý válečný kříž. V té době jeho mladší bratr Jaroslav už několik let žil v Náchodě a tak se potenciální perzekuci vyhnul. Kde pracoval do roku 1939, se dosud nepodařilo dohledat, ale od počátku protektorátu pracoval jako účetní v obecním podniku Poděbrady, ale už od roku 1941 byl revizním úředníkem okresního úřadu v Náchodě. V Náchodě se po válce stal členem rady ONV za sociální demokracii a na tomto úřadu pracoval jako vedoucí účtárny, později jako zástupce vedoucího finančního oddělení. V roce 1951 se podrobil dlouhodobému léčení TBC a v únoru 1952 byl pro svou politickou minulost z ONV propuštěn. V letech 1921 až 1930 byl členem ČSSD, pak až do roku 1938 členem Národní demokracie. Po válce opět vstoupil do sociální demokracie s aureolou bratra popraveného odbojáře a stal se předsedou jejího okresního výkonného výboru v Náchodě. Zpočátku se zasazoval o spolupráci strany s KSČ, ale později údajně za slib poslaneckého mandátu od této vize ustoupil. Na podzim 1947 se stal náhradníkem do ústředního výkonného výboru strany. Po únoru 1948 byl ze sociální demokracie vyloučen. Po návratu z léčení v roce 1952 pracoval v účtárně Pramenu Náchod, rok na to byl přeložen do Hradce Králové na krajskou správu potravinového průmyslu. Od března 1954 pak pracoval v podniku Pramen Rychnov nad Kněžnou jako vedoucí účtárny. Hodač byl v tomto roce naverbován za agenta StB podle osvědčeného scénáře. Vyhlédnutý nešťastník byl obviněn z vymyšlené protistátní činnosti a ze strachu před soudním postihem a z vězení se pak zavázal ke spolupráci. Navíc mu bylo připomenuto, že by uvěznění jistě neprospělo jeho zdraví, a zároveň mu bylo nabídnuto, že by svá provinění mohl odčinit spoluprací s StB. Jaroslav Hodač podepsal přísahu a dostal krycí jméno Levs úkolem zajímat se o bývalé funkcionáře Lidové strany na Náchodsku. Na vyžádání obvodního oddělení SNB Poděbrady byl také úkolován na bývalého okresního tajemníka místní sociální demokracie Františka Krupičku. Protože se osvědčil, bylo rozhodnuto o jeho vysazení mezi exilové funkcionáře ČSSD ve Velké Británii. StB připravila konspirační krytí, udělala u něj domovní prohlídku a rozhlásila, že z obavy před vyzrazením zřejmě uprchl ilegálně do zahraničí. O jeho spolupráci s tajnou policí nic netušila ani jeho manželka Milada, která zůstala sama s malou dcerou. Hodač 9. června 1955 s podporou státních orgánů ilegálně překročil hranici s Německem. Do Velké Británie se po různých prověrkách dostal až koncem roku 1956. Cestu do Londýna mu měli zaplatit švýcarští sociální demokrati. Agent Lev neměl jen získávat informace, ale v exilové Sociální demokracii měl působit přímo rozkladně. Po třech letech však k nejdůležitějším předaným informacím měly patřit poznatky o zasílání letáků a ilegálního Práva lidu do ČSR, informace o emigrantských akcích ve Velké Británii proti ČSR a identifikace způsobů financování emigrantských organizací. Před stažením do Československa dostal ještě úkol získat kartotéku exilových členů sociální demokracie. Jeho návrat proběhl 21. července 1961 bez problémů s oficiální verzí, že emigrant dostal amnestii prezidenta republiky, protože nebyl s to sžít se s prohnilým západním systémem. Hodač se chtěl vrátit k manželce a vynahradit jí péči, kterou věnovala dceři Miladě. Ale před plánovanou tiskovou konferencí se nesměl doma objevit. Vystrašená rodina se s ním nechtěla setkat, obávala se, že jde o provokaci. Prozatím Hodač dostal v Praze konspirační byt a krycí jméno Jaroslav Pokorný. O tom, že se z Jaroslava Hodače stal za léta spolupráce s StB profesionální donašeč, svědčí fakt, že bez toho, že by byl o něco žádán, iniciativně i nadále předával zprávy o podezřelých osobách, se kterými přišel do styku. Mezi tím Hodačova žena si myslela, že manžel je západní agent a plní zde nepřátelské úkoly. Až po dlouhém přesvědčování na ústředí ministerstva vnitra v Praze uvěřila, že Jaroslav se nedopustil proti republice žádných nepřátelských činů a prohlásila, že je ochotna zažádat znovu o sňatek a nadále s ním žít. Na druhé straně Hodač-Lev dostával anonymní dopisy, lidé se mu vyhýbali a divili se, z čeho žije, když nepracuje a odsuzovali jeho podivný návrat. Hodač začal trpět strachem a neodvážil se ani navštívit svou ovdovělou matku v Poděbradech. Očekávaná tisková konference, která měla odhalit hanebné pikle poúnorové emigrace, proběhla až téměř rok a půl roku po jeho navrácení do Československa 2. listopadu 1962. Po návratu Hodač dostal celkem 65 tisíc korun. V té době průměrný hrubý měsíční plat činil cca 1500 Kč, měsíční nájem bytu byl kolem 100 korun, chleba stál 2 koruny a šedesát haléřů a půllitr piva 1 korunu a padesát haléřů. S postupujícím věkem se u Jaroslava Hodače zvyšovala senilita a skleróza a ve dvaasedmdesáti letech zemřel v Náchodě. (LL)
Na fotografii vlevo František Hodač.