*1939 – †2016
Přichází na svět krátce před vypuknutím II. světové války a možná právě ona válka se stala příslovečnou pro jeho touhu utkávat se s problémy života a posunout dál poznání člověka o přírodě, jejíž je součástí. Narodil se v Městci Králové, kde prožil své dětství, a to do rodiny učitelky a bankovního úředníka, který se jako důstojník v záloze podílel na protinacistickém odboji na Městecku. Touha jeho otce nedat se, nesmířit se s nepříznivou skutečností, zřejmě ovlivnila i mladého Jiřího Hofmana – a to především v oblasti poznání. Biologie a chemie se mu stala osudem. Vystudoval gymnázium v Poděbradech, kde se projevoval jako excentrik s jasným zájmem o akademickou půdu. Na přírodovědecké fakultě se v roce 1956 nechal zapsat na obor chemie se specializací biochemie. Po absolutoriu pokračoval v doktorském programu na katedře biochemie, ovšem tuto instituci opustil kvůli neshodám s vedením a svou doktorskou práci musel dokončovat ve Výzkumném ústavu tělovýchovy a sportu a později na matematicko – fyzikální fakultě. V této době publikuje své zásadní vědecké práce týkající se endogenních ochranných látek v kukuřici, konkrétně glykosidů, jejichž aglykonem jsou deriváty 1,4 benzoxazinu. Dva z nich se mu podařilo identifikovat a stanovit jejich strukturu. Výsledky práce vycházejí v anglickém nakladatelství Elsevier. Jeho výzkumy do značné míry přispěly k poznání, že rostliny mají svojí vnitřní ochranu proti bakteriím, virům, plísním, ale i hmyzu, podobně jako má člověk svou imunitu. Byl první, kdo ukázal, že čím více se rostlina – v tomto případě kukuřice – šlechtí, tím má menší koncentraci těchto ochranných látek ve svých tkáních, a proto je méně odolná proti škůdcům. Tím víc pak musí být chráněna chemicky, což má dopad i na kvalitu potravin, které pak nejsou dílem přírody, ale „pouhé“ chemie. Jeho práce jsou citovány odborníky dodnes. Po odchodu z Akademie věd v roce 1979 oslábla jeho výzkumná aktivita. Jako chemik na volné noze své úsilí a laboratoř přestěhoval do bytu svých rodičů a na své vizitce si uvedl: Jiří Hofmam – Laboratory of Biochemistry and Plant Patology, Poděbrady – Czechoslovakia. V té době pracuje pro šlechtitelské ústavy, odmítá nabídku univerzity v Českých Budějovicích a plně se věnuje pracím o užitkovosti hrachu setého na polích v obci Křečkov u Poděbrad. Rodinný život šel stranou, protože věda se pro něj stala alfou a omegou, což bylo stvrzeno i krachem dvou manželství. Jako sebestředný vědec nebyl schopen sebediscipliny a dlouhodobých vyvážených vztahů. Své antikomunistické přesvědčení však vždy dával najevo. Věděl, že jde o nebezpečnou ideologii, která škodí vědě i společnosti. Nikdy nebyl členem komunistické strany, třebaže jeho otec vstoupil do KSČ, aby nadanému synovi usnadnil možnost studia. Jiří Hofman nikdy neusiloval o emigraci. Kdyby o to skutečně usiloval, možná by mu štěstí přálo, protože v sedmdesátých letech přihlásil několik patentů v Československu, USA, Velké Británii, Japonsku, Itálii a v tehdejším Západním Německu. Po roce 1989 byl zván na jednu z belgických univerzit, ale pozvání odmítl. Jeho omezená schopnost otevřené komunikace, hlavně s vedoucími pracovníky, stála za komplikacemi v jeho vědeckém výzkumu poté, co odešel z ústavu. Členům rodiny se o svých vědeckých aktivitách nikdy nesvěřoval. Rodina bezvýchodnost jeho situace cítila, ale nemohla mu s jeho problémy pomoci. Po roce 1989 působil stále na volné noze, ovšem nikoliv jako soukromý badatel, ale jako pojišťovací makléř s odkazem, že právě toto je cesta, která mu pomůže získat kapitál na jeho výzkum. Jeho první žena Olga jako pedagožka a výzkumná pracovnice působila na stejné fakultně, kde dosáhl na své objevy. Pragmaticky ho viděla jako člověka velmi nadaného, nonkonformního, ale nekooperativního, který pro tyto vlastnosti nemohl využít v plné míře výjimečného nadání. Byl nadějný a talentovaný chemik, ale zásadní chybou byl zřejmě jeho odchod z Akademie věd, protože dnes se věda nedá dělat bez financí a spolupráce s ostatními podobně vědecky zaměřenými lidmi. Z uvedeného vyplývá, že k úspěchu nestačí jen pevný charakter a nadání, ale důležitá je schopnost s ostatními kooperovat. Toho Jiří Hofman, který zemřel v Poděbradech v chudobě a osamocení, nebyl schopen. (MS)