*1863 – †1912
Narodila se v Paříži v knížecí rodině Ypsilanti, otec byl diplomatem. Její matka Helena, dcera barona Šimona Siny a vnučka prvního majitele poděbradského panství barona Jiřího Siny a jeho manželky Ifigenie, zdědila Poděbrady v roce 1886 a předala je dál svým čtyřem dětem. Nejstarší Chariclea se už 10. ledna 1882 provdala ve Vídni za tehdy ještě korunního prince Filipa Arnošta, syna bavorského kancléře Ludvíka Hohenlohe a Marie rozené kněžny Witgensteinové. Do tohoto manželství přinesla čtvrtinu poděbradského panství věnem. Na jedné straně jí v žilách kolovala podnikavá krev ambiciózních albánských Řeků z rodiny Sinů, která se z otcovy strany dokonale zkombinovala s vůdcovskými geny Ypsilantiů, bojovníků za řeckou nezávislost. Když Filip Arnošt, zjistil, jak ideální podmínky jsou tu pro jeho loveckou vášeň, neváhal se do Poděbrad přestěhovat a pečovat o manželčin statek. Při svém příchodu do Poděbrad v roce 1885 našli knížecí manželé zdejší zámek značně zpustlý, protože po odchodu zde ubytovaných vysloužilých císařských důstojníků do pražské Invalidovny, tady celé půlstoletí nikdo nebydlel. Kromě nového rozvodu vody po celém zámku, nechali si upravit k obývání rozsáhlé křídlo nad Labem. V patře měli reprezentační pokoje a pod nimi hodlal kníže upravit z bývalé zámecké kaple podle anglických vzorů přijímací halu. Kněžna si zvolila k obývání celé druhé patro, k němuž dala přistavět nad sala terrenou k Labi novou vyhlídkovou terasu. Podle pamětníků bylo vnitřní zařízení zámku poměrně prosté, ale místo okázalé nádhery tu měl kníže bohatou sbírkou loveckých trofejí. O velké zbožnosti obou manželů svědčí, že každou neděli se oba ubírali pěšky ze zámku ke kostelu. Zatímco dobrosrdečný kníže by se rozdělil o všechen majetek, kněžna byla opatrnější. Přísně dbala, aby se netenčilo rodinné jmění, to ale nebránilo mnoha jejím lidumilným skutkům. Už při cestě do kostela vyhlíželi knížecí pár místní chudí a ti pak nestačili rozdávat připravené almužny. Také všechno odložené panské šatstvo a prádlo se dalo každému, kdo o ně požádal. Na zámku se vždycky dobře vařilo a šéfkuchař, bodrý Bavorák Filinger nakrmil vedle všech na zámku i zástupy chudých, kteří si každodenně chodili s kastrůlky do zámecké kuchyně Tak se v té době živil i celý místní chudobinec. Před Štědrým dnem učitelé přiváděli chudé školní děti, aby u stromu pro knížecí pár i zámecký personál zazpívaly nacvičené vánoční písně a za to jim byla odměnou štědrá vánoční nadílka. Původně měla kněžna v úmyslu založit jen útulek pro děti z rodin, pracujících na panském velkostatku, ale pak souhlasila, aby to byla opatrovna, do které mohly docházet i děti z chudších dělnických rodin. Nakonec ale umožnila i opatrování dětí z poděbradských rodin řemeslnických a živnostnických. Za tím účelem koupila kněžna přízemní domek č.p. 31 na Nymburském předměstí a věnovala 5000 zlatých na jeho opravu a zařízení. Opatrovna byla 24. srpna 1892 slavnostně vysvěcena a stala se „pro třídu dělnickou pravým dobrodiním, jelikož tu své malé dítky v době polní práce má v bezpečnosti…“, jak je poznamenáno ve farní kronice. Po čtrnácti letech se opatrovna stěhovala do nové patrové budovy čp. 309/III. v Proftově ulici. Kněžna nadále zůstala její protektorkou a opět vydatně přispěla jak penězi, tak do základního vybavení hračkami, obrazy a krásným harmoniem. Od roku 1906 až do jejího zrušení v polovině padesátých let minulého prošla tudy většina dětí z poděbradských rodin. Vedení bylo svěřeno řádovým sestrám. Po celou dobu poděbradského pobytu kněžna věrně provázela svého manžela a podporovala ho v jeho dobrých úmyslech, ale na podzim 1911 těžce onemocněla rakovinou, narychlo opustila Poděbrady. Přes všemožnou lékařskou péči zemřela v Mnichově. Byla pohřbena podle řeckého rituálu v Schillingsfürstu, v části zámeckého parku, přeměněné na knížecí hřbitov s kaplí, vedle hrobu svých dvou dětí. Pohřbu se účastnila také tříčlenná delegace z Poděbrad, vedená starostou Janem Kvíčalou. Kněžna Chariclea zásadně podpořila také vznikající poděbradské muzeum, kterému mimo jiné věnovala unikátní a největší mimofrancouzskou sbírku sošek významných osobností, známou jako Poděbradské Dantanorama a také svůj velký portrét od Ludvíka Kuby z roku 1904. (JH)