*1876 – †1960
Vlastním jménem Filipina Hofmannová patřila k řadě plodných prvorepublikových spisovatelek, které po druhé světové válce upadly v zapomenutí a jejich dílo je dnes prakticky neznámé a nedosažitelné. Jako poděbradská rodačka si zaslouží místo v galerii poděbradských osobností už proto, že řadu svých románů a povídek zasadila do svého rodného města, jak je poznala ve svém mládí a tím zachovala i obrázek zdejšího maloměstského prostředí druhé poloviny 19. století. Matka Jiřiny Horské Filipina byla dcerou poděbradského poštmistra a purkmistra Václava Hráského a po ní druhorozená dcera dostala i jméno. Otcem byl poděbradský statkář Vincenc Hofmann, který tu zdědil jeden z největších dvorců na Kostelním předměstí v místech dnešních kolejí. Sám také pocházel z vážené a zámožné poděbradské rodiny. Jeho otec Eduard vlastnil ještě dům čp. 37/I. na náměstí a byl i poděbradským starostou. Vincenc Hofmann po svatbě s Filipinou v roce 1870 koupil menší panství Křivsoudov na Sázavě, kde se jim narodila první dcera Marie. Záhy však panství prodal a rodina se vrátila zpět do Poděbrad. Zde se manželům Hofmannovým narodila v roce 1876 druhá dcera Filipina, budoucí spisovatelka, která tu s rodiči žila do jejích sedmi let. V roce 1883 se jejich rodinné jmění tak ztenčilo, že se rodina Hofmannova raději odstěhovala natrvalo do Prahy a návštěvy Poděbrad pak byly jen sporadické. Vincenc Hoffman, který neuváženým investováním přišel o majetek, byl nakonec donucen přijmout místo úředníka v soukromé pojišťovně a v Praze také roku 1904 zemřel. Manželka Filipina ho přežila o 21 let. Jiřina Horská začala chodit do obecné školy na Vinohradech, pak byla čtyři léta na Vyšší dívčí ve Vodičkově ulici, a nakonec po dvou letech získala maturitu na Učitelském ústavu. Na přímluvu rodinného přítele, poděbradského lékárníka Jana Hellicha dostala první učitelské místo na vesnické škole v Kostomlatech, potom učila ještě dva roky na obecné škole dívčí v Nymburce. V rodném kraji pobyla Jiřina Horská v letech 1897 až 1899, odtud byla přeložena do Prahy nejdříve do školy na Vinohradech, dva roky učila v Nuslích a pak až do matčiny smrti v roce 1925 ve Vršovicích. Od té doby se začala zcela věnovat psaní románů a povídek, kterých jí do vydání poslední knížky v roce 1946 vyšlo celkem osmnáct. Všechny knihy v brožované podobě tisklo známé nakladatelství Antonína Reise v Praze na Vyšehradě. Ve většině svých literárních děl vypsala vlastní životní zkušenosti a zážitky, v některých se vracela i do rodného města. Své příhody z Poděbrad vylíčila v trilogii Na jaře, V létě, V podzimu, (1932) v knize Matka (1934) a v druhé povídce z knihy Tys neviděla slunce (1936). Ve sbírce „Písně soumraku“ je báseň „Mé rodné město“ a do knihy „Svízele literátky“ z roku 1937 vložila kapitolu „Rodné město“. Pro Poděbrady má z literárních prací Jiřiny Horské největší význam jeden z jejich prvních románů Když se květy rozvíjely, který napsala nedlouho po smrti své matky v roce 1929. Matku Filipinu rozenou Hráskou, narozenou v Poděbradech v roce 1848, učinila v knize hlavní hrdinkou podle jejího skutečného životního příběhu. Pod jménem Mína Horáková tu prožívá život ve velké a dobře situované rodině poštmistra a purkmistra až do jeho ovdovění. Na další roky je poslána do soukromého výchovného ústavu do Prahy, kde se důvěrně spřátelí s dcerou Karla Havlíčka Borovského, také osiřelou Zdeňkou, jíž několikrát zvala na prázdniny do Poděbrad. A tak v letech 1864 až 1867 mohla budoucí „Dcera národa“ se svou nerozlučnou přítelkyní Filipinou v Poděbradech strávit jedny z nejšťastnějších chvil svého života. Hluboké přátelství skončilo, když Zdeňka pokračovala ve studiu na vyšší dívčí a Filipina se v Poděbradech musela ujmout vedení domácnosti a hospodářství. Časem si vyměnily jen pár dopisů, které jsou dnes uloženy v archivu Národního muzea a Památníku národního písemnictví. Tyto dopisy se staly hlavním pramenem pro první část románu. Pro pokračování dalších osudů Filipiny provdané Hofmannové posloužily bohaté osobní vzpomínky matky i samotné spisovatelky. Jiřina Horská se jako učitelka už nevdala. Zůstala v Praze opuštěna až do své smrti. Neměla už nikoho z blízkých, kdo by ji pohřbil, a tak byl její popel rozptýlen. V muzejním archivu se zachoval jediný dopis poděbradskému příteli dr. Milanu Zadinovi z roku 1938, v němž se zpovídá ze svého života. Je jí líto, že na ni v rodném městě nikdo nevzpomíná a redakci Poděbradských novin, kam poslala své knihy, nestála ani za odpověď. (JH)