*1837 – †1906
Z chudé židovské rodiny nedaleko městečka Úsobí na Vysočině se vypracoval na jednoho z uctívaných kapitánů průmyslu rakousko-uherské monarchie, což císař František Josef I. dokonce v roce 1902 ocenil i povýšením do šlechtického stavu. A Josef Inwald zanechal významný podnikatelský otisk i v Poděbradech. Vystudoval pražskou polytechniku a svou první rafinerii na sklo založil v roce 1862. Firmě se dařilo a tak ji rozšířil o sklárnu a brusírnu v dnešním Dobroníně. Začátkem 70. let 19. století se přestěhoval s celou rodinou do Prahy, kde ve své nové sklárně a brusírně na Zlíchově otevřel v roce 1878 nové ústředí firmy. O rok dřív zahájila svůj provoz také sklárna v Poděbradech, v té době nejmodernější v Čechách. Sklárna zpočátku vyráběla skleněné části petrolejových lamp, kalamáře, lahve, pivní sklenice a džbány. Jenže na rozdíl od té zlíchovské se jejím majitelům tolik nedařilo a sklárnu postupně přivedli ke krachu. V té době byl již Josef Inwald významným průmyslníkem. Zastával funkci prezidenta Jubilejní zemské výstavy v Praze roku 1891 a v Průmyslovém paláci měl velkou centrální expozici skla. Následující rok byl jmenován členem ústředního výboru pro přípravu Světové výstavy v Chicagu. V té době už vnímal úpadek poděbradské sklárny, kterou notně zdevastovanou koupil 13. dubna 1898 (podle jiných pramenů 4. dubna 1899) a už následující rok sem hned převedl ze Zlíchova profitní výrobu sifonových lahví. Na odbyt šly také skleněné lustry a toaletní soupravy. Časem se i z poděbradské sklárny stala v rámci inwaldovského koncernu velká a moderní továrna. Pan továrník Inwald nešetřil na investicích a prý býval častým hostem v Poděbradech, měl lidovou povahu. Bavil se s mistry, úředníků se vyptával na jejich soukromí, radil jim ve složitějších věcech, a když viděl snahu, byl ochoten i zvýšit plat. Také i přímo se skláři prý rád pohovořil, snad aby je přiměl k horlivější práci. O Inwaldově manželce Karolíně, rozené Munelesové, se v Poděbradech nevědělo nic, jen se zlomyslně vyprávělo o jedné slečně, která pana továrníka pravidelně provázela na cestách jako jeho sekretářka, i do Poděbrad s ním jezdila, a přespávala v rohovém pokoji ve v továrnické vile. Hezké černovlasé děvče prý měl pro potěšení, a když se poděbradská sklárna stala v roce 1906 součástí akciové společnosti, byla prý právě po ní nazvána „Elsahütte“. S povýšením do šlechtického stavu získal Inwaldův sklářský koncern zvláštní výsady, které vedly k dalšímu rozkvětu. Do svého šlechtického erbu si umístil zlatou sovu a heslo per aspera ad astra, tedy – přes překážky ke hvězdám. Inwald se také začal angažovat v politice. Stal se pražským městským radním a později i zemským poslancem. V roce 1906 začal budovat rozsáhlý sklářský komplex v severozápadních Čechách u Teplic – Rudolfovu huť pojmenovanou po předčasně zemřelém synovi. Zahájení provozu se už ale nedožil. V roce 1906 se poděbradská sklárna stala 13. května řádnou součástí akciové společnosti Josef Inwald, Glassfabriken und Raffinerien, AG. Ale to v té době už osiřelou firmu přebíral mladší syn Oskar Inwald. První světová válka znamenala výrazné omezení výroby, ovšem už v roce 1922 se zvýšená poptávka projevila na velmi příznivém finančním obratu. Téhož roku přenesla firma své sídlo s novým českým názvem Josef Inwald akciová společnost z Vídně do Prahy, a v roce 1927 přešla v Poděbradech výroba na perspektivní olovnatý křišťál. Světová krize v roce 1933 přivedla Inwaldův koncern na pokraj krachu. Poděbradská sklárna měla být zbourána a pozemek prodán na výstavbu rodinných domků. Nové vedení dosazené bankou však výrobu zachránilo a sklárny dál vyráběly i prosperovaly. Ještě před válkou se závod stal opět součástí teplické firmy Inwald a tak to vydrželo až do konce 2. světové války, kdy byla továrna znárodněná. Není bez zajímavosti, že ještě řadu let po znárodnění si poděbradská sklárna ponechala ve svém názvu Inwaldovo jméno jako světově uznávanou značku vysoké technické kvality a estetické úrovně. (LL)