*1420 – †1471
Navzdory tvrzení Františka Palackého se Jiří z Poděbrad zřejmě v Poděbradech zřejmě nenarodil. Kde je jeho skutečné rodiště, se už asi nikdy nedozvíme. Přestože nejde o rodáka, je to však bezpochyby nejvýznamnější osobnost, která je nejen jménem těsně spojená s naším městem. Narodil se do bouřlivých časů husitské revoluce, aby se nakonec stal tím, kdo rozvrácené zemi vrátil stabilitu a hospodářský rozkvět. S velkou pravděpodobností byl nemanželským synem Viktorina z Poděbrad, protože stejně jako jeho rodiště asi už navždy zůstane zahaleno tajemstvím i jméno jeho matky. Ostatně jméno Anny z Vartenberka, udávané za jeho matku, se objevilo až po jeho smrti, když si dcera Zdena, manželka saského vévody, potřebovala doplnit rodokmen o veřejně neznámou babičku. Poděbradský věk jako respektovaný termín v české historii znamená krátkou dobu dlouho vytouženého míru a obnovené hojnosti. Byl to výkon nadmíru úctyhodný, když mladý muž, válečné dítě a také od svých sedmi let sirotek dokázal zbídačelé království po léta sužované husitskými válkami postavit na nohy. Dokázal to v rozmezí let pouhého desetiletí 1448 – 1458. Neměl valného vzdělání, ostatně to bylo za jeho časů vnímáno spíš jako bezvýznamná hodnota. Žil v době, kdy vzdělání nahrazovala znalost Bible. Nikdy se pořádně nenaučil německy ani latinsky, přesto ho tehdejší Evropa musela brát na vědomí. Jiří byl bezpochyby osobností obdařenou mimořádnou přirozenou inteligencí, rozvahou a nepostrádal cílevědomost. Navíc uměl naslouchat svým poradcům, kterými se hojně obklopoval. Jeho heslem bylo: „spíše rozvahou a moudrostí než zbraněmi“. Nebývalá myšlenka na středověk, kde meč byl nejdůležitějším zákonem a právo patřilo těm silnějším. To však neznamená, že by měl holubičí povahu. Uměl rázně zatočit se svými odpůrci i se zemskými škůdci. Odvážně se postavil císaři i papeži, na čas silou své osobnosti dokonce sjednotil i rozhádané české katolíky a kališníky. Na jeho originální myšlenku spolupráce evropských panovníků z roku 1464 později navázala Společnost národů i Evropská unie. A rozhodně by neměl být zapomenut ani jeho vpravdě státnický skutek na samém konci života. Tehdy potlačil osobní ješitnost a v zájmu budoucnosti království nabídl trůn polským Jagelloncům. Vzdal se myšlenky, že korunu převezme některý z jeho synů a po legendárních Přemyslovcích tak založí vytouženou druhou českou královskou dynastii. Jiří měl tři sestry, které pravděpodobně měly každá jinou matku. Byly to Alžběta (1422 – 1501), Kateřina (1423 – 1480) a Markéta (1425 – 1473). S první manželkou Kunhutou ze Šternberka (1425 – 1449) měl 7 dětí. Jméno nejstarší dcery, která údajně zemřela hned po narození, neznáme. Pak následovali Boček (1442 – 1496), Viktorin (1443 – 1492), Barbora (1446 – 1474), Jindřich (1448 – 1498) a dvojčata Kateřina (1449 – 1464) a Zdena (1449 – 1510). S druhou manželkou Johanou z Rožmitálu (1430 – 1475) měl dalších 5 dětí. Hynek (1452 – 1492), Bedřich (1453 – 1458), Jiří (1454 – 1460), Ludmila (1456 – 1503) a Jan (1457 – 1458). Poslední přímý potomek byla Eliška Marie vévodkyně z Würtenberka, která zemřela v roce 1686. Vzdálenými potomky minsterberských je dnes rod Schleswig-Holstein-Gottorp, ke kterému patří současné vládnoucí dynastie v Dánsku, Norsku a také manžel bývalé britské královny princ Philip a tím i nový král Karel III. a pochopitelně i jeho synové William a Harry. Pokud jde o Poděbrady, bezpochyby tady Jiří prožil své mládí, Poděbrady se staly centrem jeho mocenského vzrůstu a zpočátku i srdcem rozrůstajícího majetku. Tady sídlil jako hejtman východočeského landfrýdu, pozdější Jednoty poděbradské a tady se mu narodila většina dětí. Za Jiřího z Poděbrad pravděpodobně také došlo ke změně orientace vstupní brány středověkého hradu od kostela k dnešnímu náměstí, které nechal v polovině 15. století nově vytýčit v lichoběžníkové ose podél hlavní obchodní cesty. Jiří z Poděbrad obdařil Poděbrady řadou privilegií, které bezprostředně po jeho smrti v roce 1472 ještě navýšili jeho synové a navíc přidali Poděbradům i původní městský znak. Jiří z Poděbrad, od roku 1452 zemský správce a od roku 1458 zvolený český král, však především přispěl k rozvoji a prestiži Českého království a to jak hmotně, tak i kulturně. (LL)