*1904 – †1995
Jeho žáci mu s odstupem let bez nadsázky říkali po vzoru jedné prvorepublikové filmové komedie „Kantor ideál“. Nic na tom neměnilo, že některé pubertální excesy nevyřizoval předvoláváním rodičů, sníženými známkami z mravů, ale hezky mezi čtyřma očima za zavřenými dveřmi ředitelny. Narodil se ve Studené na Moravě, po střední škole vystudoval na Univerzitě Karlově chemii a fyziku. Po absolutoriu se jistý čas ještě zabýval externím výzkumem polarografie u profesora Jaroslava Heyrovského. Svůj podíl na výzkum pak shrnul v následné doktorské práci. Krátce byl zaměstnán na Zemské školní radě, ale brzy nastoupil na humpolecké gymnázium. V nelehkém roce 1939 se tady stal ředitelem, ale protože byl příliš oblíben a neskrýval své vlastenecké postoje, došlo v roce 1942 k jeho přeložení na učitelskou pozici do školy v Kladně. Nadále zůstal v hledáčku gestapa, až nakonec v roce 1944 skončil ve vězení v Terezíně. Ještě před koncem války po odpykání trestu byl propuštěn. Řízením osudu se právě v Terezíně potkal na cele se dvěma poděbradskými lékaři (Ladislav Filip a Vojtěch Seiler), kteří si tady snili svůj sen, jak jednou, až válka skončí, zajistí nejen svým dětem kvalitní středoškolské vzdělání. Vězeňské vzdušné zámky se však po válce nečekaně začaly měnit v realitu, protože Ladislav Filip se stal předsedou Revolučního národního výboru v Poděbradech a vyzval Františka Jahodu, aby se postavil jako ředitel do čela zamýšlené školy. Ten se sice po válce vrátil opět na humpolecké gymnázium, byl členem ONV v Havlíčkově Brodě, ale šance vytvořit dokonalou školu, ho zlákala do Poděbrad. Středočeská kolej Jiřího z Poděbrad byla nazývána jako škola života. Pod ředitelem Františkem Jahodou pracovalo 24 pedagogů, z nichž čtyři bydleli s žáky na zámku jako vychovatelé. Do prvního ročníku (1946/1947) bylo přijato 218 dětí (158 chlapců a 60 dívek), z toho 64 internátně. Do školy byli přednostně přijímáni sirotci po účastnících odboje, děti z perzekvovaných rodin a děti vyslané závodními radami velkých podniků. Ostatní většinou skládali přijímací zkoušky. Město zároveň svou nemalou podporu vázalo na podmínku, že budou přijímáni také místní chlapci a dívky. Záměrem komplexní výuky bylo plné rozvinutí psychických a sociálních funkcí a vlastností žáků, jejich zdárný mravní vývoj, fyzická aktivita a sport a v neposlední řadě také snaha zapojit žáky do různých řemeslných a rukodělných aktivit, tak aby z nich nevyrostli uzavření asociální intelektuálové. Tuto část studia bralo vedení školy velmi vážně, a ačkoliv gymnázium mělo připravovat studenty především ve všeobecné teoretické rovině k dalšímu studiu na vysokých školách, zařizovali učitelé v prostorách školy nejrůznější řemeslné dílny, aby si žáci dokázali vážit lidské práce. Neméně důležitá byla i cílená snaha vytvořit kladný vztah žáků k přírodě. V základních dokumentech se psalo, že dokonalý absolvent má získat bystrost smyslovou a indiánskou tvrdost k bolesti, vlastní lidem žijícím v bezprostředním styku s přírodou, neboť neví, kam je život jednou postaví. Cikánskou otužilost ke změnám teploty a hladu, aby tělesné strasti nezlomily tak snadno ducha. Tělesnou vytrvalost finských atletů, kteří silou vůle a dokonalou spoluprací nervů, svalů a vnitřních orgánů dosahují vrcholných vytrvalostních výkonů… Neméně náročné bylo pro ředitele Jahodu formovat pedagogický sbor, protože chtěl jen učitele s čistým mravním štítem, kteří nebyli zasaženi temnou, pokřivenou dobou okupace. Cena za měsíc studia včetně ubytování v internátu činila 1 500 Kč. Nemajetným studentům a sirotkům bylo možné školné upravit. Průměrný plat dělníka v roce 1946 činil cca 2.200 Kčs, úředník měl zhruba 3.500 Kčs. Vysněná Kolej krále Jiřího slavnostně zahájila provoz 28. – 29. září 1946. František Jahoda na škole působil až do roku 1951, ale se změnou režimu se i velmi rychle měnily ideály, se kterými byla škola zakládána a se kterými RNDr. František Jahoda osobně velmi souzněl. Jeho světonázorový postoj nevyhovoval nové politické orientaci a tak byl zbaven místa a povinně musel nastoupit na čas jako horník do kladenských dolů, aby se takzvaně „přiblížil dělnické třídě“ a mohl pak opět začít učit. Přesto ještě dlouho po odchodu z Poděbrad zůstal v paměti svých kolegů i absolventů jako vzor výborného a respektovaného pedagoga, nezištného přítele a ochránce. Po hornickém intermezzu začal znovu učit nejprve na průmyslovce v Říčanech, pak přestoupil na gymnázium v Praze v Křemencově ulici. Manželka s dcerou se za ním z Poděbrad do Prahy dostala až v roce 1955, kdy po operaci páteře měla velký problém s pohybem. František Jahoda učil na gymnáziu v Křemencové ulici až do odchodu do penze v roce 1964. Po okupaci 1968 se mu podařilo s manželkou i dcerou lékařkou vycestovat do Holandska, kde také později zemřel. (LL)