*1969
Byly mu teprve dva roky, když se s rodiči z rodného Jičína stěhoval do Poděbrad. Nemohl tedy ani moc protestovat, ani případně jásat radostí. Faktem však je, že následujících devatenáct poděbradských let vnímá jako období, na které rád vzpomíná, a Poděbrady představují významnou kulisu podstatné části jeho života. Ostatně tak to u času prvních průšvihů a prvních lásek většinou i bývá. Navíc do Poděbrad se stále rád vrací. Onen rodinný přesun začátkem sedmdesátých let byl především cestou jeho otce Zdeňka za prací. Vyučený sklářský mistr z podhůří Orlických hor, přes Šumavu a Jičín nakonec nalezl asi nejlepší profesní uplatnění v poděbradských sklárnách. A matka Olga rodinu samozřejmě následovala také. Právě v její rodinné linii se zřejmě odráží silný myšlenkový zdroj nejen filmové tvorby Zdeňka Jiráského. Podkrkonoší, odkud pocházela matčina rozvětvená rodina, je přece krajem tajemných mystiků a spiritistů. Ostatně jistý spiritismus, urputné hledání odpovědí v meziprostoru, otevírání silných, ale přesto nejednoznačných příběhů lidí podivným způsobem vykořeněných, je s nezbytným kritickým odstupem celoživotní téma Zdeňka Jiráského. Ale zpět k začátku životního příběhu, kdy se rodina nastěhovala do firemního sklářského věžového domu možná se stovkou dalších partají a v tomto poněkud odcizeném prostředí vyrůstal pozdější režisér a scénárista. Začínal jako většina jeho vrstevníků rozkročen mezi sport a kulturu, kdy fotbal a hokej střídaly hodiny na Lidové škole umění s akordeonem a kytarou. Dokonce v Poděbradech chvíli hrál i v jedné dávno zapomenuté kapele. Na gymnáziu projevil zájem o geologii a ještě o něco později začal také analogově fotografovat. To ho drží stále. Ale o filmové škole neuvažoval ani na okamžik. Rozhodoval se právě mezi zmíněnou geologií a učitelstvím. A protože ho bavilo psaní, tak se po krátké pedagogické epizodě ve 28 letech přihlásil k přijímacímu pohovoru na FAMU a to hned na dva obory naráz – na režii i na scenáristiku. V režii skončil první pod čarou, a tak mu zbyla zdánlivě méně akční scenáristika a dramaturgie. Postupem času se ukázalo, že to bylo šťastné (mystické) řízení osudu, protože vedle řemeslných základů tady poznal pro svůj život několik hodně důležitých a skvělých profesionálů. Na prvním místě to byl režisér Karel Kachyňa, spisovatel a dramaturg Edgar Dutka a jak postupně víc přicházel do profese, přibývali další přátelé a mentoři jako třeba dvorní fotograf Václava Havla Tomki Němec, asistent Josefa Sudka Petr Helbich a další. Než se po absolutoriu v roce 2004 dostal ke svému prvnímu filmu, několik let se věnoval dokumentární tvorbě především pro Českou televizi. Tady natočil řadu zajímavých dokumentů (Neohrožení ohrožení, Asák, Sladké mámení, Mizející Praha, Co se kýče týče). K celovečernímu hranému filmu se poprvé dostal už v roce 1996 jako asistent režie při natáčení filmu Lea. Pro společnost Febio pak natočil několik cestopisných dokumentů. A pak to přišlo. S celovečerní filmovou prvotinou Poupata z roku 2011 debutující a víceméně neznámý Zdeněk Jiráský ovládl České lvy. Sociálně laděný snímek získal čtyři České lvy, včetně toho nejdůležitějšího za nejlepší film a to ještě byla Poupata nominována v dalších 6 kategoriích. Scénář vyhrál hlavní cenu ve scénáristické soutěži, na 47. MFF Karlovy Vary získala Poupata cenu Federace filmových kritiků Evropy a Středomoří. Další ceny film posbíral na festivalu v Jižní Koreji a v severoamerickém Chicagu. Navíc Poupata byla také nominována na Evropskou filmovou cenu. Podobný úspěch zatím Zdeněk nezopakoval, ale na režijní a scénáristické konto mu od Poupat přibyly další celovečerní hrané filmy, které pozitivně přijali diváci i odborná kritika – V tichu, Kryštof, včetně zatím posledního snímku Už tě nemám rád. Mezi tím natočil ceněný televizní film o pražské defenestraci Bůh s námi, ale rozkročen je i do dalších médií, což prokázal třeba při velkoprostorové videoinstalaci fotografií Josefa Koudelky ve Veletržním paláci v Praze. Šlo o jeho slavný cyklus Invaze 68 a právě Zdeněk Jiráský se svým týmem vytvořil mimořádně úspěšný výstavní multimediální projekt k 50. výročí okupace. Byla to akce, která trvala přes půl roku a zaznamenala nebývalý zájem veřejnosti. Zdeněk Jiráský miluje silné příběhy a hledá v nich odpovědi na mnohdy nepohodlné otázky. Možná má v genetické výbavě něco po vzdáleném předkovi Janu Gebauerovi, který kdysi navzdory společenskému očekávání společně s T. G. Masarykem označil veřejností oslavované „Rukopisy“ za podvrh. (LL)