*1892 – †1978
Druhorozený syn podnikatele Vojtěcha Kerharta, se narodil v Poděbradech 4.července 1892. Jako čtyřletý zažil slavné odhalení pomníku krále Jiřího. Vzpomínal, jak seděl na noze koně, když pomník vezli z Kluku do Poděbrad, aby ho instalovali na náměstí. Od malička dobře kreslil a v primě na gymnáziu v Praze chodil na hodiny kreslení k malíři Janu Minaříkovi. Po roce přestoupil do nově založené reálky v Nymburce a ačkoliv toužil po malířské akademii, na otcovu radu se rozhodl studovat architekturu. Ve volném čase kreslil a maloval, zachovala se řada jeho obrazů. V roce 1913 se zúčastnil studentského zájezdu do Petrohradu. Na začátku první světové války musel narukovat a přerušit studium. Na ruskou frontu si vezl sokolskou legitimaci a 22 rublů od ruských zajatců z Milovic. Jeho nekompromisní životní postoje a pevný charakter byly od dětství utvářeny rodinným prostředím. Otci řekl, že při první příležitosti přeběhne k Rusům.To se mu podařilo na třetí pokus krátce po příjezdu na frontu a ihned vstoupil jako dobrovolník do srbské armády. Jakmile byly založeny československé legie, přestoupil do nich. V Kyjevě se setkal s T.G.Masarykem, projel s legionáři po magistrále celou Sibiř, velel čestné rotě, která vítala projíždějícího Štefánika a v bojích u Irkutsku byl raněn do ruky. Kreslil karikatury do časopisu, který si legionáři sami tiskli. Sibiřská anabáze sehrála v jeho životě důležitou roli, proto je v záhlaví této vzpomínky Vojtova fotografie z té doby. Vrátil se z války v hodnosti majora až po šesti letech v roce 1920 s jednou z posledních skupin legionářů, která dojela po sibiřské magistrále až do Vladivostoku, pak přes Japonsko lodí do Vancouveru, vlakem přes celou Kanadu do Montrealu a znovu lodí přes Atlantik do Hamburku. Z legií měl řadu výborných přátel, především spisovatele Josefa Koptu, Františka Langra, Zdeňka Němečka a také lékaře Dominika Čapka, který s ním jezdil do Poděbrad a stal se blízkým přítelem paní Fuku Horové. Po návratu do vlasti odmítnul nabídnuté místo v československé armádě a v roce 1922 dokončil válkou přerušená studia. Pracoval jako samostatný architekt v Praze, z řady jeho pražských projektů je třeba uvést alespoň dvě vily ve funkcionalistickém slohu na „Babě“. V roce 1933 se oženil s lékařkou Martou Švadlenkovou a měli dvě dcery, Martu a Jiřinu. V létě 1937 mu manželka zemřela a to byla pro něj krutá životní rána. Staral se sám obětavě o své děti, snažil se jim nahradit maminku a vychovával je podle svých životních zásad ke svobodnému myšlení. Po smrti bratra Jaromíra v koncentračním táboře Osvětim roku 1943 se stal poručníkem jeho tří dětí. Po válce se s vdovou Marií Kerhartovou oženil. K Poděbradům ho vázala silná citová pouta, podporoval jejich rozkvět a sám se na něm podílel. První z veřejných Kerhartových prací v Poděbradech byl projekt funkcionalistické budovy Vyšší hospodářské školy. Po ní následovala budova pošty se státním znakem od Bedřicha Stefana, vila továrníka Zikmunda a dům lékaře Eremiáše. Nejvýznamnějším jeho projektem pro Poděbrady je Libenského kolonáda v parku před nádražím z roku 1938 a posledním byl kiosk nad pramenem na Riegrově náměstí. Další Kerhartovy poděbradské projekty – evangelický kostel, biograf, divadlo a říční lázně nebyly realizovány. Byl členem Umělecké Besedy od roku 1927 a dlouholetým předsedou jejího výtvarného odboru. Významnou součástí jeho tvorby se stala spolupráce s předními sochaři na architektonické úpravě mnoha pomníků. Zásluhou Vojtěcha Kerharta byly Poděbrady obohaceny o řadu vynikajících uměleckých děl, především o pomník T.G.Masaryka, poslední dílo Otty Gutfreunda. Byl slavnostně odhalen v parku u pošty v roce 1927, následně odstraněn nacisty, po válce znovu vrácen na své místo a zničen v padesátých letech komunisty. Architekt Kerhart s docentem Filipem uspořádali v roce 1968 sbírku na obnovení pomníku a dohodli možnost jeho odlití, ale nová okupace tomu zabránila. Až po padesáti letech se Poděbrady dočkaly Masarykovy sochy, ale je velká škoda, že byl pomník postaven bez soklu, s čímž by autoři určitě nesouhlasili. Se sochařem Josefem Wagnerem spolupracoval na bustě Bedřicha Smetany v parku, s Karlem .Lidickým na pomníku obětem nacistické surovosti na prvním zámeckém nádvoří, na bustě S.K.Neumanna na Skupici, na náhrobcích rodiny Vondrovicovy a Kerhartovy na poděbradském hřbitově, s Břetislavem Bendou na soše Ledy s labutí v parku u nádraží. Podle návrhu Vojtěcha Kerharta byly provedeny pamětní desky na hrobě TGM v Lánech. Po smrti Karla Čapka byl vyzván jeho bratrem Josefem ke spolupráci na Karlově náhrobku na Vyšehradském hřbitově, pro který navrhl boží muka se znakem republiky místo svatého obrázku. Pomník opět provedl se sochařem Bedřichem Stefanem. V otevřené knize na desce hrobu mělo být jméno Karla s daty narození a úmrtí na jedné straně, záměr ponechat druhou stranu knihy pro Josefa nebyl realizován. Architekt Kerhart je autorem památníku císaři Napoleonovi u Slavkova na Žuráni, který byl stejně jako poděbradská kolonáda prohlášen chráněnou kulturní památkou. Svá poslední léta ztrávil ve svém rodném městě, zemřel 31.května 1978 a jeho urna byla uložena v rodinné hrobce na poděbradském hřbitově. (JiB)