*1935 – †2020
Dcera architekta Vojtěcha Kerharta a lékařky Marty, rozené Švadlenkové, se narodila v Praze 7.dubna 1935. Jejím kmotrem byl Josef Šíma, významný malíř a rodinný přítel. V roce 1937 stihla rodinu velká rána, dvouleté Martě a její o rok mladší sestře Jiřině zemřela maminka. Otec se o děti láskyplně staral a snažil se jim tu nesmírnou ztrátu nahradit. Vychovával je k samostatnému myšlení. Od malička poslouchaly debaty dospělých o politice, a tak za války sedmiletá Martička v tramvaji tahala tátu za kabát, aby šeptal, když s někým mluvil o politice. Bála se, aby ho Němci nezatkli jako jeho bratra Jaromíra. Obě dcery si po celý život s tátou výborně rozuměly. Marta dobře kreslila, zdědila nadání po otci a měla štěstí, že žila v prostředí, které mělo úzký vztah k umění. Tatínek vodil své děti nejen na vernisáže výstav v Umělecké Besedě, ale i do ateliérů svých přátel – Vojtěcha Sedláčka, Jana Zrzavého, Vilmy Vrbové a samozřejmě často k bratru Oldřichovi. Karel Lidický vytvořil krásnou bystu sedmileté Marty. Do první třídy začala chodit v Praze v roce 1941, ale poslední rok války strávily obě děti v Poděbradech u příbuzných, aby byly v bezpečí v případě bombardování Prahy. Na podzim 1945 se architekt Kerhart oženil s vdovou po svém bratru Jaromírovi, který zahynul v Osvětimi, a jeho dcery zůstaly v Poděbradech natrvalo. Pracoval dál v Praze a přijížděl za rodinou na víkend. Vzáří 1946 nastoupila Marta do primy Koleje Jiřího z Poděbrad. Kromě kreslení ji vždycky zajímala botanika a chodila často s klíčem pro určování rostlin ke Skupici. Až mnohem později se jí splnil sen mít svou vlastní zahradu a pěstovat kytičky. Po válce vstoupila ke skautům i do Sokola a v roce 1948 cvičila na XI. Sletu na Strahově. Ve čtrnácti letech začala jezdit na kajaku v poděbradském vodáckém klubu a zúčastnila se několika přeborů republiky. Po maturitě studovala na Vysoké škole umělecko-průmyslové (VŠUP) v Praze v atelieru prof. Kaplického. Mezi jejími kolegy byl Ladislav Oliva, pozdější sklářský výtvarník poděbradské sklárny a také Václav Cígler a Jaroslav Kopecký, jejichž díla jsou vystavena v muzeu Medy Mládkové na Kampě. Marta jezdila do skláren v Kamenickém Šenově a její tvorba měla zcela vyhraněný charakter. Vytvářela leptané nebo zlatem malované vázy a mísy, leptané dekory byly častější. Na tenký vyfouklý tvar nanášela asfaltovou vrstvu a rydly s diamantem či noži vyrývala dekory. Dílo pak ponořila do kyseliny fluorovodíkové, která má leptavé účinky. Je to neobyčejně citlivá a pracná technika. Každý objekt je velmi křehký unikát. Mnohá z jejích děl byla vystavována v New Yorku, Londýně, Berlíně, Vratislavi, Amsterodamu, Miláně, Bruselu, Moskvě, Sao Paulu, Rio de Janeiru, ale též v Praze, Brně, Poděbradech, Olomouci a v Liberci. V roce 1962 měla v Praze samostatnou výstavu. Věnovala se též monumentálnější tvorbě, vytvořila například sady leptaných oken pro divadlo v Sokolově a pro Kulturní dům v Novém Sedle, oceněné čestným uznáním. Na podzim roku 1957 ještě jako žačka VŠUP získala na XI. Triennale v Miláně stříbrnou medaili za skleněnou leptanou vázu, dále čestná uznání na Biennale v Benátkách, na světové výstavě v Bruselu a v Montrealu. Řada jejich prací je vystavena v Umělecko-průmyslovém muzeu v Praze a ve sbírkách Corning Museum of the Glass ve státě New York. V rozhovoru s kunsthistorikem Milanem Hlavešem přiblížila situaci, kterou si dnes těžko dovedeme představit: „… Nikam jsme se tehdy nemohli jet podívat, protože nás nepustili. Sice jsem dostala stříbrnou medaili, ale nesměla jsem do Milána pro ni jet, musela jsem počkat, až mi ji někdo přiveze.“ V létě 1959 se Marta vdala za poděbradského rodáka a vodáka Ing. Jaroslava Peřinu, významného statika, který například řešil stavbu nemocnice Motol. Měli syna Tomáše a dceru Martu. Skloubit péči o rodinu se sklářskou prací a dojížděním až do Kamenického Šenova nebylo snadné. Po dohodě s manželem se Marta rozhodla učit výtvarnou výchovu a dějepis v poděbradském gymnáziu. Z počátku dokonce jezdila do Poděbrad se svojí malou dcerou, kterou si na nádraží přebíral dědeček arch. Kerhart. Při výuce měla možnost přednášet i o dějinách umění a úspěšně připravila mnoho svých žáků na přijímací zkoušky ke studiu na VŠUP či architektury. Když byla výtvarná výchova na gymnáziích zrušena, nastoupila Marta do Výzkumného ústavu pedagogického v Praze, kde se podílela na tvorbě osnov a metodiky výtvarné výchovy pro základní školy. Spolu s Vlastou Brožovou napsala knihu Kreslíme, malujeme, modelujeme…, která vyšla v roce 1994. Po roce 1989 se konečně otevřela možnost k cestování a Marta tak mohla poznávat galerie a památky, které toužila celý život navštívit. Zemřela v roce 2020 a je pohřbena v rodinné hrobce Kerhartů v Poděbradech. (MaV)