*1885 – †1941
Narodil se v Poděbradech v židovské rodině drobného obchodníka. Za výučním listem se vypravil až do Plzně, kde zpočátku pracoval jako obchodní příručí. Od mládí se výrazně angažoval v profesních spolcích. Sám založil jednu ze skupin Ústředního svazu obchodních zřízenců. Po válce mu představenstvo svazu nabídlo, aby se ujal funkce vedoucího tajemníka. Klein souhlasil a začal budovat velkou odborovou organizaci Jednotný svaz soukromých zaměstnanců působících v obchodě, v průmyslu, v družstvech i službách. Se svými 75000 členy představoval po kovácích druhý nejpočetnější odborový svaz v celém sociálně demokratickém odborovém hnutí. Velký důraz kladl také na organizování mládeže a studentstva, na moderní metody propagace, výchovy a vzdělávání. Jednotný svaz soukromých zaměstnanců se snažil formulovat zásady moderní odborové politiky, usilující především o aktivní zasahování do hospodářských a sociálních otázek již na úrovni zákonodárství. Klein byl propagátorem myšlenky, aby odborové organizace se staly organickým článkem života státu a podílely se na jeho řízení a kontrole přinejmenším v hospodářské oblasti. Z jeho iniciativy byla v roce 1933 ustavena mezinárodní Pracovní pospolitost soukrozaměstnaneckých organizací ve střední Evropě. Na jejím ustavení se domluvily nezávislé odborové svazy z Československa, Maďarska a Rakouska. Logicky pak také začal spolupracovat s německými a rakouskými antifašisty, především s odboráři, kteří emigrovali do Československa. Pro emigranty zajistil vybudování podpůrného střediska v Záběhlicích a na jejich výživu jeho odborový svaz uvolňoval značné finanční prostředky. Po likvidaci vídeňského sociálně demokratického povstání v únoru 1934 odpadlo Rakousko, ale mezinárodní svaz přijal nové odborové organizace z Jugoslávie, Rumunska, Bulharska a Polska. Zánik demokratického státu znamenal i zánik svazu, který se podrobil nátlaku a přes odbor Roberta Kleina se začlenil do nově se vytvářející odborové centrály, podporující pomnichovskou vládu druhé republiky. Jeho odborářskou pozici značně posilovala skutečnost, že už v parlamentních volbách v roce 1920 poprvé získal poslanecké křeslo v Národním shromáždění za Československou sociálně demokratickou stranu dělnickou. Mandát za sociální demokraty obhájil i v parlamentních volbách v roce 1925, 1929 i v roce 1935. V roce 1938 se začal na parlamentní půdě velmi ostře vymezovat proti Henleinovi a jeho praktikám, které ohrožovaly republiku. Po okupaci patřil k nejohroženějším československým politikům. Přes varování odmítl emigrovat a už 18. března 1939 byl zatčen a internován na Pankráci. Propuštěn byl 28. dubna, ale i nadále zůstal v hledáčku gestapa. Nakonec byl 1. září 1939 opět zatčen a deportován do koncentračního tábora Buchenwald. Zde byl popraven 25. července 1941 jako Žid a politický vězeň nacistického režimu. Osmdesát let po jeho tragické smrti ho ocenil prezident Miloš Zeman vyznamenáním in memoriam Medailí Za zásluhy o stát I. stupně. (LL)