*1923 – †2009
Do Poděbrad přivedlo v roce 1911 šestiletou Helenu Marii a její dva starší sourozence vážné onemocnění otce. Úspěšný pražský architekt a stavitel Jan Brzák musel po ztrátě levého oka zanechat praxe a s celou rodinou se přestěhovali do nově postavené vilky v dnešní ulici Pionýrů. V Poděbradech začala Helena chodit do školy a aktivně také s rodiči navštěvovala shromáždění místní evangelické církve. Její dětství však nebylo radostné. V 16 letech zemřela nejstarší sestra Otilka na tuberkulózu a bratr Jaroslav se vrátil ze zákopů 1. světové války rovněž s vážným postižením plic. K dovršení všech trampot tatínek po několika letech definitivně oslepl. Helena se aktivně zapojuje do domácnosti, stará se o nevidomého otce a je jí jasné, že veškeré další vzdělání může získat pouze četbou a samostudiem. Novou životní perspektivu vkládá do vztahu s nymburským stavebním inženýrem Ladislavem Kohoutem, kterého si bere za manžela v roce 1923, a společně se stěhují do Nymburka. Manžel pracuje na stavebním úřadu v Nymburce a Helena se pečlivě stará o domácnost a dvě děti (Helenu a Ladislava). Rodinná idyla končí v roce 1942, kdy je její manžel společně s nymburským starostou Jandákem a městským právníkem Ježkem zatčený gestapem. Pouhých 14 dní po zatčení jsou všichni tři v rámci heydrichiády zastřeleni v nechvalně známém Zámečku v Pardubicích. Rázem je dosavadní život v troskách, plný hrůzy a beznaděje. A právě v této tragické době začíná Helena Kohoutová po nocích psát a svou bolest skládá do veršů na papír. První sbírka pod názvem Odvanuté listy vyšla až po osvobození v roce 1946 po té, co ji k tisku doporučil básník a dramatik Jaroslav Kvapil. V tíživém osamění se snaží alespoň prostřednictvím veršů hledat i světlejší stránky života a tak vznikají verše pro děti. Řada z nich byla zhudebněna, poprvé vycházejí tiskem v roce 1949 a dokonce i na gramofonové desce. Další verše dokonce zhudebnil i pozdější národní umělec nymburský rodák Jan Seidl a ty vyšly v roce 1958 jako album Šťastná cesta. Dva roky na to vydává Státní nakladatelství dětské knihy sbírku poezie Zlatý dům. Velmi čile také koresponduje s řadou představitelů evangelických sborů různých měst a věnuje jim mnohé své verše. Některé z nich rovněž byly zhudebněny jako „Křesťanské songy“. Široký záběr Heleny Kohoutové dokládá také její autorství řady satirických epigramů, které ochotně otiskovaly i tehdejší noviny, včetně Dikobrazu, což byl předlistopadový satirický týdeník. Přesto její další básnická tvorba (Pod svícnem Slova, Cesta poznání, Ten veselý strom vánoční) byla zejména v období normalizace už převážně vydávána v samizdatu. Velké úsilí věnuje boji za navrácení protiprávně zestátněné rodinné vilky v Poděbradech, což se jí nakonec překvapivě daří už v roce 1986. Helena Kohoutová se tak po nezbytné rekonstrukci vrací s rodinou své dcery zpět do Poděbrad, do místa svého dětství a dospívání. Další osudovou ranou je pro ni skutečnost, že přežije svého syna Ladislava, který nečekaně umírá v roce 1990 ve věku 61 let. Už od sedmdesátých let pracovala Helena Kohoutová na sbírce říkadel pro děti s pracovním názvem Abeceda, kde bylo její ambicí na každé písmeno abecedy napsat báseň s maximem dotčeného písmene. V roce 1980 vyšlo jen torzo záměru s omalovánkami v nakladatelství Albatros a tak se právě k tomuto zadání upíná po svém návratu do Poděbrad. A třebaže doba příliš poezii nepřeje, podařilo se jí celou zamýšlenou Abecedu v roce 1994 nakonec vydat v nakladatelství Kalich pod názvem Veselá říkadla. Do Evangelického zpěvníku byly zařazeny tři její zhudebněné básně. Helena Kohoutová celým svým dílem prokazovala příkladnou pokoru a neochvějnou víru v Boha. (Podle vzpomínek vnuka Jana Jaroše zpracoval LL)