KOMÁRKOVÁ MARIE

800 poděbradských příběhů

*1872 – †1936

Narodila se na Loučeni do rodiny Dragounových, která byla po léta spojená s poštovnictvím. Otec poštmistr Jan Dragoun byl od roku 1871 také členem okresní školní rady v Poděbradech, ale zemřel už v 35 letech, když Marii byly 4 roky a mladší sestře Anně roky dva. A tak se živnosti ujala autoritativní matka Anna, rozená Zárubová a později znovu provdaná jako Krajíčková. Od roku 1877 oficiálně zastávala funkci poštmistrové a telegrafistky na Loučeni. Marii v deseti letech poslala do německého klášterního Institutu blahoslavené Panny Marie Anglických panen v Praze a sama se znovu provdala. O čtyři roky později ji matka stáhla z internátu, přihlásila ji na potřebné zkoušky a zapojila do rodinné firmy jako poštovní expeditorku. V roce 1902 se Marie provdala za učitele Karla Komárka (1875 – 1962) a unikla tak z nepříjemného vlivu otčíma. Novomanžel následně získal místo zatímního učitele v Poděbradech na nové měšťanské škole a Komárkovi vyměnili v roce 1905 Loučeň za Poděbrady. Později přes odborného učitele se vypracoval až na ředitele chlapecké měšťanky. Marie manželovi porodila dvě děti. Prvorozený syn zemřel ve třech letech v roce 1906 na zhoubný nádor. Dospělého věku se dožil jen Karel Komárek mladší (1907 – 1971). Byl doktorem přírodních věd a od roku 1952 stál v čele Výzkumné chemické laboratoře Národního muzea jako uznávaný odborník na mikrochemické analytické techniky při výzkumu historických materiálů. Není zcela jisté, kdy Marie Komárková vstoupila do politiky, ale jako manželka řídícího učitele zřejmě potřebovala vedle péče o domácnost být také nějak společensky užitečná. Možná i proto, když viděla, v kolika místních dobrovolných spolcích se její manžel angažuje. V komunálních volbách v roce 1919, kdy ženy poprvé získaly aktivní i pasivní volební právo, kandidovala od poděbradského zastupitelstva za Československou stranu socialistickou. Kandidátka získala 13 mandátů a jeden z nich patřil i Marii. Následně proběhla volba dvanáctičlenné městské rady a do ní byla Marie Komárková zvolena jako vůbec první žena v historii Poděbrad. O pozici v městské radě se rozhodovalo mezi Marií Komárkovou a učitelkou Otilií Fišerovou, kterou podle dobových poznámek muži neměli příliš v lásce, neboť v její přítomnosti nesměli kouřit a ráda jim opravovala jejich češtinu. Zřejmě i tak malicherné důvody rozhodly ve prospěch Marie Komárkové. V rámci obecního výboru byla ustanovena referentkou odboru sociální péče, který zahrnoval i chudinství a otázku bytovou. Marie se také zapojila do stranického života. Byla důvěrnicí poděbradské místní organizace a postupně ji braly na vědomí i stranické špičky. Díky kontaktům na lídra strany a ministra národní obrany Václava Klofáče, který zprvu prosazoval, aby nová radiostanice stála v Českém Brodě, nakonec i po tlaku Marie Komárkové hlasoval pro Poděbrady. Marie byla rovněž předsedkyní bytové komise, ale neustála velké stresy v čase bytové nouze a na pozici záhy rezignovala. Přesto svou aktivitou v poděbradském zastupitelstvu získávala trvalé sympatie veřejnosti. Odmítla kandidovat na senátorku, ale když v dalších volbách v roce 1923 její socialisté získali největší počet hlasů, dostala jako čelná představitelka vítězné strany nabídku, aby se stala starostkou Poděbrad. S odůvodněním, že by se příliš vzdálila rodině, kandidaturu odmítla a pokračovala v radě, v sociálním referátu, byla zvolena do ústředního komitétu dráhy českého severovýchodu a také se stala členkou správní rady lázní jako zástupce obce. Přetížená prací začala pozorovat propukající duševní problémy. Trpěla stihomamem, že má být zlikvidována a dostávala se do častých konfliktů s novým členem strany Josefem Caňkářem, který ji vyčítal autoritářství a sólové jednání. Stále víc se dostávala i do sporů s celou místní organizací a ta ji nakonec 8. listopadu 1926 ze strany vyloučila, údajně pro hrubé porušení kázně a nerespektování stranických principů. Marie Komárková se v Poděbradských novinách označila za oběť lidské nenávisti. V roce 1927 dřív než ústřední výbor strany definitivně potvrdil vyloučení, Marie Komárková sama ze strany definitivně vystoupila a vzdala se současně i všech obecních funkcí. Dlouhá léta nato se zřejmě trápila nespravedlností, což vyvrcholilo v roce 1933, kdy se nervově zhroutila. Špatně chodila i mluvila, nedokázala ani psát, a dokonce ji musel manžel krmit, protože nebyla schopna se sama najíst. Opět začala slyšet hlasy, které jí cosi našeptávaly. Až do konce života jí byl oporou manžel Karel Komárek, který se nechal předčasně penzionovat, aby se mohl o manželku lépe starat. Kromě psychických problémů jí byla koncem života navíc ještě diagnostikována tuberkulóza. (LL)