KOŠŤÁLOVÁ DUSILOVÁ RŮŽENA

800 poděbradských příběhů

* 1924

Košťálovi se v Poděbradech po generace živili povoznictvím. Dědeček Růženy František Košťál dostal v srpnu 1896 zakázku, která přichází jednou za život. Se svými koňmi zajišťoval na posledním úseku z Peček do Poděbrad přesun Schnirchovy jezdecké sochy krále Jiřího. Krátce nato zemřel. Muži v rodině Košťálových odcházeli příliš brzo a tak živnost často zůstala ležet na bedrech manželek. Také prvorozený syn František (1895 – 1933), který se vrátil z 1. světové války jako ruský legionář, si otevřel povoznictví, ale zemřel už v 38 letech. Na mladou vdovu vedle výchovy devítileté Růženy a tříleté Dagmar znenadání spadla zavedená povoznická firma. A tak několik let kousek od sebe ve Fügnerově ulici fungovaly dvě povoznictví. Jedno vedla babička Anna Košťálová, a druhé maminka Anna, která, aby firmu odlišila alespoň křestním jménem, si nechala říkat Anežka Košťálová. Růžena zdědila po tatínkovi lásku k vlasti a sportovní geny. Tatínek pravidelně cvičil v Sokole a pyšnil se i několika diplomy za cvičení na nářadí, za vzpírání i za řeckořímský zápas. Logicky pak do Sokola přivedl i dceru, zejména když bydleli za rohem, protože rodný dům Růženy je dnešní pizzerie Severino. Poprvé cvičila na župním sokolském sletu v osmi letech v Kolíně, ale účastnila se i dvou legendárních sletů v Praze na Strahově v roce 1938 a 1948. Růženu nejvíc bavilo cvičení na nářadí, ale ráda vyhledávala i jiné sporty. Často se chodila dívat k Labi na tréninky kajakářů a při závodech pomáhala prodávat vstupenky. V šestnácti letech si během cvičení v Sokole poranila meniskus. Všechno vypadalo, že se sportováním nejspíš bude konec. Jenže právě tehdy si Růženka uvědomila, že pro pádlování není koleno ta nejdůležitější část těla a pomalu zkoušela trénovat na skládacím kajaku, který patřil staršímu členu klubu. Mezi vodáky byla jediná dívka, ale brala stejné tréninkové dávky jako kluci. Denní trénink obnášel deset kilometrů, za Oseček a zpět. Píle začala přinášet ovoce. Brzy zvládla techniku pádlování a v sedmnácti letech jela svůj první závod a hned vyhrála. Pro budoucí uznávanou kajakářku se hodilo, že doma tužila svaly při jízdě s koňským povozem. A přicházela další vítězství. Růžena Košťálová se stala dvanáctkrát mistryní republiky! Ale Labi v Poděbradech zůstávala věrná. Třebaže zde kvůli zatáčce nebyla regulérní trať, tak mezi střelnicí a plovárnou na Primátorských ostrovech odjela řadu závodů. Například v roce 1947 tady zažila jeden z nejkrásnějších závodů Československo – Švédsko, kde startoval i olympijský vítěz Gert Fredriksson. Ten samý rok se Růžena Košťálová opět stala mistryní republiky v singl i debl kajaku a kvalifikovala se na OH do Londýna. Tam byl vypsaný jen singlkajak a Růžena v dramatickém finále skončila pátá. Krátce po olympiádě však probíhalo v Londýně ještě  mistrovství světa, kde Růžena Košťálová s Martou Pavlisovou vyjely na deblkajaku na 500 metrů skvělé druhé místo a získaly stříbrnou medaili. Ještě dvakrát pak reprezentovala na mistrovstvích světa, ale to už byla vdaná za poděbradského lékaře Dobroslava Dusila. Dusilovi se přistěhovali do Poděbrad ještě za války, když jim bomba zničila živnost i bydlení v Mladé Boleslavi. Mladý Dobroslav byl také sportovec tělem i duší.  Získal titul armádního mistra republiky v šermu, byl členem mistrovského týmu vodního póla, účastnil se mistrovství republiky v judu a závodně plaval 1. ligu. Dobroslav se seznámil s Růženou krátce po válce, když místo do prvomájového průvodu šli na plovárnu. Velký průšvih z toho sice nebyl, ale v roce 1951 Růžena změnila své příjmení za Dusilovou. Společně měli dceru Martinu a syna Dobroslava, který vedle lásky k jazzové hudbě vystudoval architekturu a později se stal mistrem Švýcarska v závodě se saňovými psy. Růžena Dusilová vystudovala obchodní akademii, v roce 1955 získala čestný titul Mistr sportu a začala pracovat v podniku Pramen. Nikoliv však jako mistrová odborné výchovy, ale jako vychovatelka budoucích prodavaček se zaměřením na společenské chování. Ovšem Klubu poděbradských vodáků zůstávala stále věrná. Ještě v roce 1958 závodila na MS v Praze, kde obsadila skvělé 8. místo. Při dovolené v tehdejší Jugoslávii se Dusilovi seznámili se sympatickou rodinou ze Švýcarska a v uvolněné atmosféře 60. let minulého století je tam opakovaně i navštívili. Byli tam také v srpnu 1968 a hodně zvažovali, jestli se mají vrátit domů. Nakonec se vrátili, ale doma rychle prohlédli a už v listopadu se jim podařilo vyjet do zahraničí natrvalo, kde se usadili po menších peripetiích v Bernu. Manžel gynekolog musel absolvovat několik švýcarských zkoušek od maturity až po lékařské atestace, aby si mohl otevřít vlastní ordinaci, což se nakonec i podařilo. Růžena nemohla pracovat, protože pro manželku lékaře to bylo společensky nepřijatelné, ale tak alespoň načerno žehlila nemocniční prádlo, protože peněz nebylo nazbyt. Ve Švýcarsku se přihlásila do tamního Sokola, jezdila na množství zahraničních sokolských sletů a ve svých 65 letech jela ještě světový seniorský kajakářský závod v Dánsku s partnerem o dvacet let mladším a společně vybojovali bronzovou medaili. Na stará kolena si v roce 2000 nechala konečně vyměnit i ten pochroumaný meniskus z mládí, sportovala pak na běžkách a věnovala se vysokohorské pěší turistice. Ihned po roce 1989 se začala rodina vracet do Poděbrad, syn si pořídil v Osečku trvalé bydlení, kde plánuje i nejrůznější hudební aktivity a paní Růžena Dusilová našla péči a bezpečné zázemí v poděbradském Luxoru. Není bez zajímavosti, že její dvě neteře Eliška a Barbora Futerová rovněž excelovaly v rychlostním kajaku a do rodiny patří i synovec Jiří Růžička,  vynikající basketbalový reprezentant. Věčně usměvavá Růžena Dusilová na prahu svých 100. narozenin je nejstarší žijící členkou kajakářského klubu v bývalém Československu, nejstarší kanoistkou na světe a 5. nejstarší žijící olympioničkou. (LL)