*1836 – †1901
Rod Kubů pocházel z nedalekého Křince. Nejstarším známým předkem byl tkadlec Jan Kuba. Jeho syn Konstantin se vyučil sládkem. Jako voják se dostal do Itálie. Tady měl příležitost rozvíjet své malířské vlohy a podle rodinné tradice dokonce soukromým studiem na výtvarné akademii v Benátkách. Po návratu z vojny se usadil ve Vídni, kde se stal malířem pokojů a oženil se s Kateřinou Maxmiliánou Vojtíškovou z Ledců. Z manželství se narodili tři synové Ludvík, Jan, Fridrich a dcera Karolína. Rodina patřila k silné české menšině ve Vídni. Nejstarší syn Ludvík se ve Vídni vyučil zámečníkem a tovaryšské putování za zkušenou ho zřejmě náhodně přivedlo do Poděbrad, kde se sblížil s Annou Mikšovskou (1836 – 1919), dcerou krejčího Antonína Mikšovského, jehož rodina původně pocházela z Pískové Lhoty. Mladý Ludvík získal v Poděbradech vedle celoživotní opory v Anně v roce 1861 živnostenský list a v roce 1864 i právo měšťanské. Matka Anny Kubové pocházela se starobylého poděbradského hrnčířského rodu Svobodů, původem z Kutné Hory, kteří se na počátku 18. století usadili v Poděbradech v domě čp. 96/III u Labe přímo pod zámeckou zdí, kde provozovali svou živnost. Rodiče Ludvíka Kuby v době jeho narození obývali dvě malé místnosti v přístavbě na dvorku přízemního domku čp. 43/III. asi uprostřed dnešní Palackého ulice. Od roku 1850 byl majitelem tohoto domku čepičář Josef Knobloch a měl v něm také svou živnost. Od Knoblochů se Kubovi záhy stěhovali do větších prostor blíže náměstí, do č.p. 239 nedaleko bývalých hradeb. Dům tehdy patřil manželům Bártovým, později kupci Vítkovi, který dům od základů přestavěl do dnešní podoby. Třetím místem pobytu rodiny Kubovy byl řadový dům čp. 6/I. zvaný „U Klinerů“ na jižní straně náměstí. Svým původem patřil do zástavby z 15. století a majetnická posloupnost tohoto domu je známa od roku 1553. V 19. století patřil perníkářům Kleinerům. Za dřívějších majitelů zámečníků Müllerů, byl v polovině 18. století ve dvoře postaven domek, v němž se kdysi provozovala zámečnická živnost. Ten si Kubovi najali a mistr Kuba tu obnovil zámečnickou dílnu. Krátce potom se však Kubovi v roce 1872 přestěhovali zpět do Palackého ulice do vlastního nově postaveného domu čp. 102/III. Zámečnickou živnost po otcově smrti převzal syn Gustav, a třebaže měl dva syny a pět dcer, v rodině se nenašel pokračovatel v řemesle a tak byl původně přízemní domek prodán obchodníku Touškovi. Ten zde vystavěl nový obchodní dům, který si pak pronajala firma Baťa. Manželům Kubovým se narodilo celkem 13 dětí, sedm z nich dorostlo dospělého věku. Vedle druhorozeného syna Ludvíka (1863 – 1956) to byl bratr Konstantin, obchodník v Jičíně, který se později vrátil do Poděbrad a dožil na Žižkově předměstí. Další bratr Stanislav (1882 – 1905) vystudoval obchodní akademii a žil pak v Praze. Karel Kuba se vyučil zámečníkem a měl živnost v Kolíně, kde zemřel v roce 1919. Další bratr Emanuel byl knihařem v Praze. V Praze žila také jediná dcera Marie, provdaná za účetního knihařství Josefa Hájka. Rodina zámečnického mistra Kuby se velmi rychle a dobře sžila s poděbradským prostředím. Pilný a energický otec si získal vážnost, uznání i dostatek prostředků k tomu, aby všechny své děti zaopatřil, sám je vyučil nebo dal vyučit jiným řemeslům, dvěma synům umožnil i studia. Kubovi patřili do střední živnostnické vrstvy, která neoplývala nadbytkem a byla odkázaná na vlastní přičinění. Příklad obou rodičů i jejich výchova zanechaly v dětech zdravý názor na život. Nejlépe se to projevilo právě u všestranně nadaného Ludvíka, který díky svému literárnímu nadání zachoval ve svých pamětech Zaschlá paleta celou řadu zajímavých pohledů na život kolem sebe. (JH)